Není to tak dávno, co se zdálo, že budou v Evropě padat banky jedna za druhou jak shnilé hrušky. Řada bank musela být zachráněna, některé státy – jako Irsko – to neunesly a musely požádat o mezinárodní pomoc, aby nezbankrotovaly. Částka vynaložená na záchranu bank byla enormní. I lámali si evropští politici hlavy, jak do budoucna pádu bank zabránit. A vymysleli evropskou bankovní unii. A tahle slavná bankovní unie, respektive její klíčový pilíř, funguje právě od tohoto týdne.
Někteří politici to označují za další krok v integraci. Někteří za dobrou zprávu pro daňové poplatníky, protože prý příště už nebudou záchranu bank platit státy, ale banky samy. Zlatý voči! Tohle všechno je nejspíš jen přání, nikoli realita.
O co vlastně jde? Prvním pilířem bankovní unie je, že ECB přebírá otěže nad dozorem klíčových evropských bank. Obávám se, že je to trochu naivní názor, že jedna instituce z dálky usleduje finanční toky od Finska po Řecko lépe než řada národních dozorů. Obávám se, že jen kvůli tomu, že dozor je teď vzdálenější, se banky najednou začnou chovat jinak, lépe, odpovědněji. Obávám se, že společný metr na banky nebude fungovat líp než individuální přístup zblízka. Proč si to myslím? Příkladem jsou takzvané zátěžové testy bank. Jsou sofistikované, pro všechny stejné a na první pohled neprůstřelné. Ale v praxi problémy bank neodhalily. Řada bank testy prošla, a přesto čas ukázal, že zdravé nebyly.
Druhým pilířem bankovní unie má být evropský systém pojištění vkladů. Vznikne pojistný fond, do kterého budou banky samy přispívat. Teoreticky tak příště budou svou záchranu platit samy banky. Jenomže to je jako vydělat si na rohlík a chtít si za to koupit lanýže: Do fondu přiteče za 10 let pouze 55 mld. EUR. A to je málo. Jen záchrana španělského bankovního sektoru spolkla 40 mld. EUR, a pořád po ní zůstaly problémové banky. Přímá záchrana evropských bank už stála stovky miliard a nepřímá pomoc ze strany ECB přesáhla bilion! A stále to bylo málo. Podle posledních zátěžových testů má totiž deset procent bank málo kapitálu.
A pak je tady třetí pilíř bankovní unie. A ten je učiněným neštěstím. Nákaza problémy se v bankovním sektoru dokáže šířit velice rychle. Málokdy se do problémů dostane jen jedna jediná banka. A právě třetí pilíř bankovní unie, tedy mechanismus řešení případných problémů, rychlost nákazy ještě podpoří. Pokud by totiž v evropském bankovním systému došlo v některé zemi zjednodušeně řečeno k zádrhelu, evropské státy by jej měly začít řešit společně. Nejprve by měla případná zdravá matka pomoci své nemocné dceři (aby se i dosud zdravá centrála finančně vyčerpala). A pokud to nepomůže, měl by se zapojit společný pojistný fond (aby v něm nezbyly peníze na další země). Takže místo aby se ohnisko požáru odseparovalo od zdravého zbytku, otevřou se požáru dveře do dalších zemí.
Jak mohla taková slátanina vzniknout? Snadno. Vymýšleli jej politici, ne finančníci. Často máme pocit, že ti, kdo dělají dozor, jsou neomylní profesionálové. Jenomže ono to tak být nemusí. Dozoru nebudou šéfovat ti nejlepší, ale ti politicky nejzdatnější. Příkladem může být poslední kauza kolem Dominiqua Strausse Kahna, bývalého šéfa MMF, který vstoupil ve známost aférou s údajným pokusem o znásilnění pokojské. Dnes je opět v problémech. Založil si s přítelem banku, která je před krachem a je prověřována kvůli podezřelým operacím. A tací a podobní lidé dohlíží na banky!
Máme velké štěstí. Na rozdíl od Slovenska, které je v eurozóně, do bankovní unie povinně vstupovat nemusíme. Slováci zatím mají zdravé banky – na rozdíl od jihu Evropy či Rakouska. Jak ale už víme, bankovní unie je skvělým nástrojem ne k hašení požárů, ale k jeho rozšiřování. Upřímně doufám, že pokud by došlo na věc, Slováci to ve zdraví ustojí.
A teď by mě vskutku zajímalo, který trouba u nás jako první přijde s tím báječným nápadem vstoupit do bankovní unie dobrovolně.
Markéta Šichtářová vyšlo na: