Kolem eurozóny, tedy kolem tvrdého jádra Evropské unie, se stahují mraky. Je to přirozený vývoj. Evropská měnová unie jako oblast jednotné měnové jednotky euro byla od počátku hlavně politickým, nikoli ekonomickým nápadem. A to v nejjednodušším smyslu slova. Nepříliš vzdělaní a demokraticky založení otcové zakladatelé nynější evropské integrace a jejich následovníci uvažovali takto: Společná měna je jedním ze základních znaků státu. Nám jde o politickou federaci, tedy nakonec o eurostát. A nejsnadnější cestou, jak jej prosadit, proto bude zavedení společné měny coby tvrdého jádra kolem něj nastupujícího eurostátu. Tato s evropskou realitou neslučitelná úvaha eurofanatiků všech zemí se od konce devadesátých let mohla zčásti realizovat jen díky nebývalé ekonomické konjunktuře a datovým podvodům členů eurozóny.
Hodina pravdy se dostavila až s nynější finančně-ekonomickou krizí. Eurozóna coby páteř EU se letos postupně začíná hroutit, zatím od svého nejslabšího, řeckého článku.
Evropa se vyznačuje po tisíciletí se utvářející mnohostí a rozmanitostí politických, tedy státních, nyní demokratických kultur. To je její hlavní charakteristika. Jsme svědky, a bohužel i objekty, od římských, franckých, napoleonských, dvou velkoněmeckých a rusko-komunistických dob již sedmého, přirozeně opět marného pokusu odstranit politickokulturní různorodost Evropy ve jménu jediného, svou podstatou nedemokratického způsobu vlády. Nyní se tento sedmý, opět zoufale marný pokus EU donutit Evropu stát se Neevropou začíná v prvním vážném střetu s evropskou realitou před našima očima hroutit.
Různorodost jako základní síla Evropská realita je nejen politická, nýbrž i ekonomická různorodost. Neexistuje totiž, na rozdíl od USA (vzniklých z britské politické kultury), jedna Evropa, ale několik Evrop, a to jen volně spojených do jednoho celku. To vůbec není slabost Evropy, jak se od padesátých let pošetile domnívají mluvčí a ideologové evropských společenství, od roku 1993 Evropské unie. Je to přesně naopak její základní životní síla, která všechny pokusy navléknout a znetvořit ji do jedné uniformy přirozeně znemožnila. Ve dvacátém století se tak stalo v souhře s podobně smýšlejícím americkým spojencem.
Jak bude letos započatý postupný rozpad EU pokračovat? Z jejího údajně pevného měnového jádra asi nakonec zbude jen Německo a možná i Francie s nejbližšími satelity. Tedy zbytková holá pravda, jež říká, že Evropská unie je hlavně německý a k němu přidružený slabší francouzský projekt, jak ovládnout Evropu a zlikvidovat její demokracii. Často se tak děje, jak ukazuje příběh Lisabonské smlouvy, cestou klamu, podvodu, a i arogantních výhrůžek. Po vnuceném přijetí Lisabonské smlouvy si většina evropských demokracií přestává sama vládnout. Jejich parlamenty převážně jen přijímají zákony, na jejichž podobu nemají zejména menší státy vliv. Ekonomická krize nicméně dnes zdravě nutí, a v důsledcích přinutí neevropskou EU, aby přiznala, čím ve skutečnosti je.
Svobodné evropské demokracie byly před Evropskou unií a nepochybně budou i po ní.
MILOSLAV BEDNÁŘ, filosof, místopředseda Svobodných. Vyšlo v LN 1.7.2010.
čtěte dál: