Vstup do EU ukončil barbarský systém, kdy výroba cukru byla téměř ponechána silám trhu a byl konečně zaveden cukerní pořádek.
Kontrola řepy
Starost úředníků začíná u pěstitelů cukrové řepy. Těm Unie zaručuje minimální výkupní cenu, která se vstupem do EU vzrostla z necelého tisíce korun za tunu čisté hmotnosti na téměř 1500 Kč. K výrobcům cukru by to ale nebylo fér, a tak i oni mají svoji intervenční cenu. Ta v přepočtu činila něco přes 18 Kč/kg. Za tuto cenu musel Státní zemědělský intervenční fond skoupit veškerý cukr, který mu cukrovarníci nabídli. Díky výraznému zvýšení ceny cukrové řepy se ale cena cukru zvýšila mnohem více, a to chvílemi až ke 26 Kč/kg. Na světových trzích, které v opatrovnictví Evropské unie nejsou, se cena cukru pohybuje mezi 6 a 7 Kč/kg. Před tímto cukrem, který byl vyroben jen tak bez dozoru viditelné ruky EU, nás chrání vysoké clo.
Tomu více, tomu míň
Pokud by nařízení skončila tady, měla by EU tolik cukru, že by nevěděla, kam s ním. Protože nás úředníci přeci jen nechtějí cukrem přímo zavalit, každoročně rozdělují mezi členy EU kvóty na jeho výrobu. Členské státy pak národní kvótu rozdělí mezi domácí výrobce cukru. Ovšem jedna kvóta pro jeden stát by bylo příliš málo, a tak EU pro jistotu rozděluje kvóty dvě. Kvóta A je určena pro spotřebu uvnitř Unie, kvóta B pak pro vývoz.
Jak EU může vyvážet cukr, jehož cena je čtyřikrát vyšší než cena světová? I s tím si úředníci EU poradí. Vyváží se totiž díky exportním dotacím. Zdrojem těchto dotací je „produkční dávka z vyrobeného cukru“, kterou z tržeb odvádějí Evropské unii výrobci cukru a pěstitelé řepy. Ovšem psát o jedné dávce by nebylo přesné. Je jich totiž víc. Nejprve cukrovarníci odvedou základní dávku ve výši 2% z intervenční ceny cukru (z vyrobené kvóty A i B) a „B – dávku“ z množství cukru v rámci kvóty B (až 37,5% z intervenční ceny cukru vyprodukovaného na vývoz). Loni u nás činila základní dávka skoro 173 milionů Kč a Bdávka přes 91 milionů. Pak ještě EU může stanovit tzv. doplňkovou dávku, ta byla u nás loni 73 milionů Kč.
Tyto dávky u nás vybírá již zmíněný Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který si podle nařízení EU 25% vybrané částky ponechává na krytí nákladů na výběr. Touto cestou se pak zbytek dávek průchodem přes Ministerstvo financí a Evropský zemědělský orientační a garanční fond vrací zpět cukrovarům v podobě dotací na vývoz cukru z kvóty B.
Z vyvezeného cukru se pak mohou radovat i spotřebitelé v chudších státech světa. Plakat mohou v důsledku evropské štědrosti v těchto zemích pěstitelé cukrové třtiny a výrobci cukru, kteří poctivou prací nemohou subvencovanému eurocukru konkurovat.
Shrňme si tedy všechny „výhody“ popsaného systému. Pěstitelé cukrové řepy a výrobci cukru v EU mají díky minimálním cenám zajištěné tržby (pokud tedy na ně zbyla kvóta), obyvatelé Evropské unie mají spoustu drahého cukru, ti mimoevropští mají levný cukr a vysokou nezaměstnanost. A v neposlední řadě: úředníci mají spoustu práce s tím, aby toto celé dnes a denně zařídili.
Jaká je cena za tento úžasný vynález? Při roční spotřebě cukru v ČR kolem 460 tisíc tun a rozdílu světové a evropské ceny asi 14 Kč za kilogram je to téměř 6,5 miliardy korun.
Cukr po reformě
Jak známo, EU se rozhodla uvedený systém reformovat. Co to v pojetí EU se dozvíme v nařízení Rady č. 318/2006 o společné organizaci trhů v odvětví cukru: „Měly by být zavedeny nové tržní nástroje řízené Komisí. Za prvé by mělo být hospodářským subjektům v případě poklesu tržních cen pod referenční cenu bílého cukru umožněno, aby za podmínek, které stanoví Komise, využily režim soukromého skladování. Za druhé by Komise za účelem zachování strukturální rovnováhy trhů s cukrem na cenové úrovni blízké referenční ceně měla mít možnost rozhodnout o stažení cukru z trhu na dobu potřebnou k obnovení rovnováhy na trhu.“ Z tohoto odstavce by se mohlo zdát, že trh a tržní rovnováha jsou vynálezy Evropské komise…
Nebyla by to pořádná reforma, kdyby nedošlo ke změně používaných termínů. Tak například místo intervenční ceny cukru teď budeme mít cenu referenční. Referenční cena má udávat hranici, pod kterou by cena cukru neměla poklesnout. Rozdíl mezi starou intervenční cenou a novou referenční tedy žádný není, dokonce až do roku 2008 má být tato cena stejná jako dosud. Teprve potom má dojít k poklesu ze současných 631,9 EUR za tunu bílého cukru až na 404,4 EUR v hospodářském roce 2009/2010. Současně s tím by mělo dojít k poklesu minimální výkupní ceny cukrové řepy z letošních 32,86 EUR za tunu až na 26,29 EUR.
EU tedy i nadále bude podporovat nadprodukci cukru minimálními cenami, to jí ale nebrání vyplácet podporu cukrovarníkům, kteří svoji výrobu omezí. Podnik vyrábějící cukr, který demontuje všechna svá zařízení, dostane 730 EUR na tunu kvóty, které se vzdá. Nejméně 10% této restrukturalizační podpory „připadne pěstitelům cukrové řepy, cukrové třtiny a čekanky, kteří během období předcházejícího hospodářskému roku dodávali tyto produkty pro výrobu cukru nebo inulinového sirupu v rámci příslušné kvóty, které se podnik vzdal, a smluvním poskytovatelům strojů,“ nařídila Rada v nařízení č. 320/2006.
Britsko-francouzsko-německá společnost Eastern Sugar ČR neodolala nabídce Evropské komise na 75 milionů EUR, za něž jí (původně českou) kvótu prodala a výrobu zastavila. Tím jsme přišli o pětinu národní kvóty a cukr budeme dovážet třeba z oblastí polárního kruhu. EU už se o „tržní“ rovnováhu postará.
Autor je studentem VŠE a místopředsedou Ekonomického klubu MK. Článek je pozměněnou verzí článku, který vyšel v časopise Economix
Vyšlo v časopise Laissez Faire 1. 12. 2006 pod názvem “(Vy)pečené cukroví Evropské unie“