O hrozbě ztráty alespoň 250 mld. Kč erárních prostředků v důsledku schválení ratifikace Rozhodnutí Rady EU o změně článku 136 Smlouvy o fungování Evropské unie jsme už na serveru REFORMY.CZ psali dříve. Rozhodnutí zatím nebylo ratifikováno ani Poslaneckou sněmovnou ani Senátem Parlamentu České republiky. Poslanecká sněmovna má druhé čtení sněmovního tisku 348-E na programu příští schůze, která bude zahájena v úterý 20. září 2011. Senát bude o ratifikaci zřejmě také hlasovat na nejbližším jednání, jeho termín však zatím není stanoven.
Dokument, který jsme získali, je nadepsán “Teze k dopisu a analýze Petra Macha” a není podepsaný. Získali jsme jej od dobře informovaného zdroje v Senátu, jehož identitu chceme zachovat v tajnosti. Dokument údajně obdrželi senátoři v den minulé plenární schůze, tedy 4. srpna 2011, kdy se mělo o schválení ratifikace původně hlasovat. Abychom náš zdroj uchovali v anonymitě, převedli jsme získaný Wordový dokument do PDF pomocí virtuální tiskárny. Dokument si můžete prohlédnout zde.
Účelem dokumentu je zjevně snaha o uklidnění senátorů, kteří by se po přečtení analýzy Petra Macha mohli zdráhat hlasovat pro ratifikaci. Pozorný čtenář však zjistí, že autor dokumentu zřejmě ve snaze zachovat obhajitelnost jeho argumentů připouští, že Petr Mach má pravdu, a že může jít i o víc než o 250 miliard Kč.
Podívejme se nyní na argumenty uvedené v dokumentu podrobněji.
K bodu “Petr Mach se mýlí, když říká, že změna Smlouvy o fungování EU (tj. revize čl. 136) bude mít pro Českou republiku „závazné důsledky v podobě stamiliardových garancí ve prospěch krachujících států eurozóny.” autor dokumentu mimo jiné uvádí, že dodatek má “umožnit členským státům eurozóny, aby v souladu se svým ústavním pořádkem mohly uzavřít mezinárodní smlouvu, kterou by byl založen Evropský stabilizační mechanismus” a odůvodňuje tuto potřebu nutností zajistit konformitu ESM s ústavním pořádkem např. Německa. Tvrdí, že Česká republika ani nemůže být signatářem smlouvy o ESM dokud nevstoupí do eurozóny. To však Petr Mach v jeho analýze nepopírá. Jádro problému je v tom, že se nás to bude týkat jakmile vstoupíme do eurozóny. Mimo jiné proto, že ESM bude založen na bázi primárního práva EU, a tedy i rozhodování v rámci ESM bude zřejmě podléhat rozhodování kvalifikovanou většinou (tj. musíme se podvolit pokud nenajdeme tzv. “blokační menšinu” – pokud nevíte co to je, podívejte se na konec tohoto článku). Pokud by ESM mělo být čistě dobrovolnou záležitostí, není nutné do primárního práva vůbec pokládat jeho základy – úplně postačí současný EFSF (European Financial Stability Facility – de facto s.r.o.čko zajišťující “pomoc” zemí Eurozóny pro krachující státy). Pokud s tím má ústavní problém Německo, ale zároveň chce pomáhat, může si schválit vlastní ústavní zákon umožňující financování takové pomoci.
V další části dokumentu autor tvrdí, že “Petr Mach nesprávně indikuje případný rozpočtový dopad”, avšak o dva odstavce dále připouští povinnost dodat dalších 310 miliard Kč v případě potřeby: “Konečný závazek České republiky pak bude činit cca 40 miliard korun splaceného kapitálu (1,33 % reálného hrubého domácího produktu) a povinnost v případě potřeby dodat dalších cca 310 miliard korun (10,34 % reálného hrubého domácího produktu).” Autor dokumentu dále uvádí, že skutečnost, že nějaká příští vláda bude vyzvána k proplacení záruk v objemu čtvrt bilionu korun je nepravděpodobná, byť ji nelze zcela vyloučit.
Přeloženo do češtiny: pokud si autor dokumentu přeje schválení ratifikace, dává smysl, že se snaží vzbudit zdání, že přece o nic nejde. Ještě v březnu 2010 tvrdila Angela Merkelová, Dominique Strauss-Kahn i další, že Řecko nepotřebuje žádnou pomoc. O necelé dva měsíce později byl dohodnut balíček “pomoci” ve výši 110 miliard euro (cca 2,5 bilionu Kč), na který jsme přispěli i my – 26 miliardami půjčenými MMF, a o kterém se v ČR strhla bloggerská bitva (článek Petra Macha, reakce Georgise Fasulise, následná reakce Karla Zváry).
Dokument ze Senátu dále zpochybňuje tvrzení Petra Macha, že “EU může o zavedení eura v ČR a potažmo o účasti v záchranném mechanismu rozhodnout i proti naší vůli”. Tvrdí, že se nemůže stát, že bychom se dostali do eurozóny mimo jiné proto, že nejsme v ERM-2, a že do ERM-2 se nemůžeme dostat bez aktivního projevu vlastní vůle (tj. upravit legislativu a vstoupit do ERM-2). Tato podmínka však není nikterak tvrdá. Podle Smlouvy o fungování Evropské unie rozhoduje kvalifikovaná většina států eurozóny na návrh Komise (tímto problémem se zabývá např. tento článek). Posledním argumentem v této části je tvrzení, že můžeme vstup zablokovat tím, že tvrdošíjně nebudeme souhlasit s přepočítacím koeficientem (i přesto, že o zrušení výjimky z eura už členské státy eurozóny rozhodly). Tento argument je smutně vtipný. Stačí si totiž vzpomenout na anabázi s ratifikací Lisabonské smlouvy: Prezident Klaus mohl prostě nepodepsat, v tom případě by jej však vnitropolitický tlak a spiknutí některých lékařů nejspíš přemístil přímo do bláznice nebo alespoň zbavil prezidentské funkce. Žádný z uvedených kroků navíc nevyžaduje ústavní parlamentní většinu. V případě ERM-2 stačí obyčejná změna legislativy, rozhodnutí ČNB a jedno zvednutí ruky premiéra.
Další argumentace se týká případného vstupu ČR do ESM. Autor dokumentu tvrdí, že rámec ESM prosazený do primárního práva a samotná smluvní úprava jsou de iure dva rozdílné procesy. V tom má nepochybně pravdu, nicméně změnou článku 136 SFEU skončí zákaz financovat problémové členy. Samotný ESM proto nemusí nabýt podoby mezinárodní smlouvy, ale pravomoci EU, která bude mít nově oporu v primárním právu. Jistě nelze implikovat, že vstup do eurozóny bude automaticky znamenat zatížení břemenem závazků z ESM, nicméně to nelze ani vyloučit.
Trvalá výjimka z povinnosti přijmout euro by jistě vyžadovala změnu primárního práva. Ještě přece není pozdě začlenit tuto výjimku např. do přístupové smlouvy s Chorvatskem. Pokud budeme mít jistotu, že se nás tento průšvih nebude týkat, nebudeme mít důvod kazit ostatním jejich večírek.
Vážené paní senátorky, paní poslankyně, páni senátoři a páni poslanci. Jste si skutečně jisti, že chcete hlasovat pro tak rizikový podnik?
Poznámka pod čarou: blokační menšina
Blokační menšina musí být tvořena minimálně 4 zeměmi (případně, podle článku 238 Smlouvy o fungování EU, takovým počtem členů, jenž zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států plus ještě jeden člen), jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou. V praxi to znamená, že rozhodnutí “kvalifikovanou většinou” může být i rozhodnutí méně než státy, které představují 65 % obyvatelstva dotčených zemí (tj. obvykle buď Evropské unie nebo zemí eurozóny).