Velice jsem snil o přímé volbě prezidenta. Měl jsem za to, že zvolení zákonodárci nejsou natolik kompetentní, aby určovali hlavu našeho státu, a že by prezidenta měli volit občané stejně jako ve Spojených státech.
Čeho jsem se dočkal? Politici vytvořili přísná pravidla, aby nemohl kandidovat každý a tím celá přímá volba pro mne ztrácí smysl. 3 kandidáty dohodili přímo poslanci zvolených stran a dalších 6 se tam dostalo díky podpisům na peticích. (nepředpokládám, že se do uzávěrky, která je za týden dostane i někdo další, ale kdo ví, dalšího kandidáta jen uvítám – takže podepisujte)
Nasbírat celých 50 tisíc podpisů je úkol pro organizovanou skupinu fanoušků, brigádníků nebo jiných skupin kolem kandidátů. Proč ale tato podmínka? Proč dát možnost kandidovat například Vladimíru Dlouhému, který za každý podpis nabízel 20 korun a nedát jej například Tomiu Okamurovi, který má “pouze” přes 40 tisíc podpisů a nikomu za podpisy neplatí? Nebyla by podmínka 10 tisíc podpisů standartnější a neměli bychom pak mnohem pestřejší výběr kandidátů?
Jediný volitelný kandidát byl pro mne Ladislav Jakl (díky jeho zdravě pravicovému pohledu a euroskeptismu), nyní však žádný Jaklovi podobný kandidát není na výběr.
A tak jsem se zamýšlel, koho budu volit a snažil se mezi kandidáty najít to úplně nejmenší zlo. Dobrým pomocníkem mi byla tato tabulka, protože mám pouze tři požadavky, aby byl prezident pravicový, aby byl alespoň trochu euroskeptický a nemuseli bychom se za něj stydět. Je tam někdo takový?
Vzal jsem to jednoduchou vylučovací metodou. A to tak, že jsem nejprve vyřadil levičáky. Začal jsem sociálním demokratem Jiřím Dienstbierem. Pak jsem škrtl Janu Bobošíkovou, ačkoliv je to jediná euroskeptička, tak je opravdu levicovější než celá ČSSD. A pak se dostal k Miloši Zemanovi, o kterém jsem hluboce přemýšlel, ale pak když na přednášce VŠE prohlásil, že jako nejlepší řešení mu přijde zvyšovat daně (ačkoliv nám stát přerozděluje už nyní 60% toho co vyděláme) a investovat namísto podnikatelů, kteří to údajně dělají špatně, tak jsem z tohoto prohlášení dostal skoro infarkt.
Pak jsem samozřejmě bez váhání zamítl oba bývalé členy KSČ Jana Fischera a Vladimíra Dlouhého. To jsou opravdu pánové, za které bych se na Hradě styděl už jen proto, že byli členy komunistické strany až do jejího rozpadu.
Musel jsem vyloučit i eurofanatičku Zuzanu Roithovou, eurofanatika Karla Schwarzenberga, který neumí pořádně česky a ze všech kandidátů ho považuji za nejméně reprezentativního.
Po důkladné selekci mi zůstal jen Přemysl Sobotka a Vladimír Franz.
Přemysla Sobotku jsem však musel vyloučit za jeho nešťastně slavný výrok, který naleznete na konci tohoto rozhovoru. Cituji: “Eurosocialismus zvítězí v celé Evropě, nebojte se, včetně Švýcarska.”
A zůstal tu jen Vladimír Franz, který by podepsal Lisabonskou smlouvu bez váhání, který se neřadí ani k levici ani k pravici, a který má velmi extravagantní vzhled. Řeknu Vám, to jsme to s tou přímou volbou prezidenta teda dopracovali.
Ladislav Výsmek je autor projektu NEdaním.cz, kde článek vyšel