Velice často, a poslední dobou obzvlášť, se setkávám s nepochopením situace, kdy se některé výrobky z (pro mnohé) nepochopitelných důvodů prodávají dráže než jiné. Příkladem za všechny budiž balená voda v restauracích. „Jak se může voda (tak široce dostupná!) prodávat za vyšší cenu než například pivo? To je zlodějna! Jsme národ alkoholiků a trpíme za to tím, že si nemůžeme dopřát ani vodu, protože je tak příšerně drahá! Podnikatelé nás okrádají!“ To ovšem není jednoduše pravda, vodu si dovolit můžeme, jinak by tolik ani stát nemohla, vysvětlím.
Podnikatelé, které jsem zaslechl hovořit o tomto tématu se většinou hájí tím, že výroba balené vody není tak levná záležitost, jak se tváří, hovoří o nákladech apod. Jak ukázali ekonomové Rakouské školy, náklady s konečnou cenou nemají nic moc společného, za vysoké ceny může dobrovolný proces, jehož se účastní všichni spotřebitelé, kteří si tak rádi na vysoké ceny stěžují, pojďme tedy k jádru věci.
Je zapotřebí zabrousit trochu do základů ekonomie, porozumět tomu, jak se ceny vlastně vytváří. Dovolím si zde odcitovat úryvek z mé připravované práce: „Velice důležitým pojmem jsou preferenční nebo hodnotové škály. Jedná se o uspořádání priorit, preferencí jednotlivých lidí. Někdo si cení více nových bot než kabátu, ať už z jakéhokoli důvodu, boty se tak u něj nacházejí na preferenční škále výše než kabát. Teď řekněme, že mu za tyto boty někdo nabídne klobouk a náš člověk jej přijme. Klobouk se tak ukázal být na jeho preferenční škále výše než kabát, ale rovněž i výše než boty.“ Takto – směnou – člověk prezentuje svou hodnotovu škálu, ta je ryze subjektivní.
Když příklad převedeme do reálu (peněžní ekonomiky), příliš se nám toho nezmění. Řekněme, že osoba A prodává určitý statek, který chce osoba B koupit. Jak se dohodnou na konečné ceně? Osoba A není ochotna jít pod cenu 50 Kč, to znamená, že daný statek se nachází na její hodnotové škále mezi 49 Kč (ještě neprodá) a 50 Kč (již prodá). Osoba B je zase ochotna zaplatit maximálně 100 Kč, z čehož vyplývá, že se statek nachází na její hodnotové škále mezi 100 Kč (ještě koupí) a 101 Kč (již nekoupí). Vzniká tak prostor pro smlouvání, ten ovlivňuje mnoho subjektivních faktorů, tudíž cenu nelze jednoznačně určit. Jediné, co o ní lze s určitostí říci je, že se bude pohybovat mezi 50 a 100 korunami.
Na trhu s jednotlivými statky takových směn probíhá obrovské množství – jedni nakoupí za 70 Kč, jiní za 55 Kč. Kupující přejdou k levnějšímu prodejci, ten zase může své zboží zdražit díky navýšení poptávky. Dražší prodejce je donucen naopak cenu snížit. V důsledku tohoto procesu má cena tendenci se ustálit na jediné hodnotě. Připomínám, že se jedná o pouhé rozšíření příkladu z předchozího odstavce, tudíž jde stále o pouhou dobrovolnou směnu mezi jedinci. V podstatě máme dokonáno, dostali jsme tržní (rovnovážnou) cenu, při které je spokojena zároveň největší část poptávky i nabídky. Získali jsme ji během procesu dobrovolného směňování na trhu.
Tak a je to venku, voda se prodává tak „draho“, jelikož je po ní odpovídající poptávka, cena nemůže být určena společností lépe než v tržním prostředí, aby uspokojila největší počet lidí. Všichni, kdo tvrdí opak, neví o čem mluví. Nechávají se unést svými hodnotovými škálami – preferují levnější vodu a dražší (například) pivo. Jenže v tržním prostředí se prosazuje skutečná vůle většiny skrze dobrovolné interakce, nikoli pomocí násilí, jak to činí stát. Na závěr jen dodám, že současná ekonomika má do tržní velice daleko, nicméně stále zde platí ekonomické zákony a výsledek by bez státních zásahů (od kterých jsem v podstatě v tomto článku upustil) nebyl příliš odlišný.
Originální článek naleznete zde:
Jak je možné, že je voda dražší než…?