Pokud vznikne mezi dvěma (či více) lidmi spor o vzácný zdroj, existují v zásadě dvě řešení:
1. Dohoda – jedna strana dobrovolně uzná legitimitu vlastnictví té druhé
2. Násilí / hrozba – vlastnictví uhájí silnější bez uznání jeho legitimity druhou stranou
První možnost spor řeší (ukončuje), aniž by bylo narušeno mírové / harmonické soužití.
Při druhém řešení zůstává spor nadále otevřený, při změně poměru sil může dojít opět k násilí. Harmonické soužití je narušeno, oboustranně prospěšná spolupráce je komplikována a rostou náklady na obranu. Strany sporu pak nejsou schopny společného soutiží ve společnosti, stávají se z nich nepřátelé.
Vždy bude existovat někdo, kdo vlastnictví druhých akceptovat nebude. Pokud je takových jen nepatrná menšina, nejsou obvykle dost silní, aby přesílili většinově uznávaného vlastníka. Toho totiž posiluje spolupráce (skutečná i potenciální) s těmi, kdo jeho vlastnictví uznávají.
Bohužel, nejmocnější silou je na tomto území stát, který vlastnictví ostatních neakceptuje (narozdíl od drtivé většiny lidí). Dohoda, tedy ani dobrovolná spolupráce v míru, s ním není možná. Je ovládán nepatrnou menšinou predátorů, kteří chtějí parazitovat na zbytku společnosti. Jejich síla je mnohanásobně zvětšována tím, že většina lidí toleruje jejich parazitismus a nechává je vysávat svou energii / sílu (zejména formou daně).
Nejčastějším důvodem, proč lidé tento parazitismus tolerují, je paradoxně právě jejich respekt k cizímu vlastnictví. To vláda sice druhým neuznává, ale vyvíjí značnou snahu rozšířit mezi lidmi iluzi, že stát nabyl své vlastnictví nenásilně, využívaje tak jejich vlastní civilizovanost proti nim samotným.
Původně publikováno na Facebooku. Převzato s laskavým svolením autora.
Originální článek naleznete zde:
Marek Jaklovský: Vlastnictví vzácných zdrojů