by Tyler Durden
Mon, 12/24/2018 – 05:00
Redakční poznámka: Tento článek je od vyznavačů v EU mainstreamové politiky, tj. zde označované za středovou politiku, kteří pláčou nad katastrofickým zhroucením projektu EU v důsledku selhání právě těch, na které oni a všichni eurohujeři nejvíce spoléhali, že udělají Perestrojku Evropy.
TwitterFacebookRedditEmailPrint
Authored by Mark Leonard via Project Syndicate,
To kýžené partnerství v srdci evropské integrace se rozpadá, zrovna když euroskeptické síly se stmelují. Pokud se francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi s německou kancléřkou Angelou Merkel nepovede přestavba (perestrojka) centristické politiky, tak evropské parlamentní volby příští rok přinesou zatím největší vítězství proti EU zaměřených populistů.
Politiky Brexitu se propadají do chaosu. Evropská unie se tříští mezi severské, jižanské, východňárské a západňácké kmeny. A teď už i ten Franko-Germánský sňatek, v němž spočívá těžiště Evropského projektu, hrozí, že se rozpadne.
V květnu 2017, kdy se německá kancléřka Angela Merkel poprvé střetla s nově zvoleným francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, mnozí doufali v renesanci europříslibů. Davy pro-evropsky zaměřených hledačů té správné budoucnosti je k tomu tlačily. Macronova čerstvá tvář mezi reformátory se jevila být králem Midasem, jehož politický dotyk přemění vše na zlato. A Merkelová byla na mezinárodním jevišti na vrcholku své moci, když byla tehdy považována za „vůdkyni svobodného světa,“ neboť svou novou funkcí v té době nahrazovala toho „génia zpátečnictví“ z Bílého domu, Donalda Trumpa.
Německý spisovatel Hermann Hesse k tomu tehdy poznamenal: „Tento její obraz je teprve v počátcích,“ ale doplnil to dodatkem: „Tahle její magie přežije jen, když přinese výsledky.“
O osmnáct měsíců později to vypadá, že ta magie s největší pravděpodobností nepřežila. Merkelová se už vzdala vůdcovství Křesťanskodemokratické unie (CDU) a nebude usilovat ani o další funkční období jako kancléřka. A Macron má daleko k tomu, aby kráčel po vodě, když se snaží se neutopit v přílivu protestů žlutých vest.
Stejně jako politické hvězdy obou těchto vůdců vyhasly, tak hasne i výhled na obnovení Franko-Germánského spojenectví. Zrovna, když Macron vložil své naděje do vůdcovství, kterého se Merkelová na evropské úrovni ujme, se jí vymyká z ruky moc nad domácí politikou. Po německých spolkových volbách v září 2017 Merkelová šest měsíců zápasila, aby sestavila vůbec nějakou vládu. Ona nechtěla sestavit menšinovou vládu a zbývající opoziční strany už vůbec nechtěly vládnout s ní.
Ale to skutečné nebezpečí pro moc Merkelové přicházelo zvnitřku. Vůdčí politici ze sesterské strany CDU, tj. z bavorské Křesťanskodemokratické unie (CSU), útočili na rozhodnutí Merkelové vítat v roce 2015 syrské uprchlíky a dokonce se kamarádili s některými jejími zapřisáhlými nepřáteli, kteří nebyli nikým menším než maďarským ministerským předsedou Viktorem Orbánem, rakouským kancléřem Sebastianem Kurzem a italským místopředsedou vlády a ministrem vnitra Matteo Salvinim. Tito populisté a jejich sympatizanti z CSU imigraci využívali jako klín k útokům na Merkelovou.
Mezitím se Macron snažil o přerod Francie, který měl být synonymem přerodu Evropy. Od té doby, kdy nastoupil k moci, prosazoval novou velkou dohodu s Německem. Jako protihodnotu měla Francie konečně vzít do ruky kontrolu nad svými financemi a zreformovat svůj veřejný sektor a pracovní trh. Německo bude podporovat Macronovy návrhy na prohlubování EU a integraci eurozóny včetně společného rozpočtu eurozóny, ministerstva financí nad celou EU a daleko jednotnější zahraniční a obranné politiky.
Ač Merkelová nedávno z principu souhlasila se společným rozpočtem, tak se teď ve Franci Macronovi pošklebují, jak ho doběhla. Ten počátkem svého prezidentování zavedl celé série nepopulárních opatření, jako osekání daně z bohatství a krácení sociálních dávek. Později rozjel zvyšování daní z paliv, aby udržel letošní deficit pod 3 % HDP, kdy tímto procesem rozpoutal vlnu protestů žlutých vest a teď se jeho administrativa ocitla ve stavu obležení.
Německo na oplátku Macronovi v podstatě nenabídlo nic. To jen dokopalo ostatní do dokončení bankovní unie a do zavedení investičních obligací eurozóny a k myšlence na společný rozpočet jen prázdně blahořečilo. Dokonce i v obranné politice, která by mohla sloužit jako předobraz smysluplných ekonomických reforem, se Německo postavilo na zadní, když utopilo návrhy EU na bojová seskupení evropské „avantgardy“ a cuklo od Macronem navržené Evropské intervenční iniciativy (E12).
Několik dalších měsíců téměř s jistotou přinese Macronovi řadu dalších zklamání a nejspíš i zhatí Franko-Germánské ambice. Konec konců na posledním zasedání ministrů financí EU zasadilo Německo Macronovi další ránu, když potopilo jeho návrh na novou digitální daň na technické giganty jako Google a Facebook. Ač měl tento návrh širokou podporu, mělo Německo obavy, že USA provedou odvetný úder proti jejich automobilovému průmyslu.
Navíc jsou tu spekulace, že Bundeswehr nahradí své zastaralé bitevní letouny Tornado americkými F-35 místo nějakým v Evropě vyrobeným ekvivalentem. Spolu s tím, jak se německé Letectvo už vyjadřuje, že F-35 je jimi preferovaná volba, tak generální ředitel Airbusu Dirk Hoke nedávno varoval, že „jakmile se z Německa stane země F-35, tak veškerá spolupráce s Francií v problematice bojových tryskáčů bude mrtvá.“
Francie s Německem od sebe odpadají zrovna, když se anti-evropské síly stmelují dohromady. Orbán se Salvinim s výhledem na evropské parlamentní volby v květnu už aktivně spolupracují na vytvoření federace populistů zahrnující jak levici zaměřenou proti zbídačování, tak pravici zaměřenou proti imigraci. Jejich cílem je urvat nejméně třetinu parlamentních křesel a zároveň také menšinu, která zablokuje Evropskou radu.
Hlavními oponenty euroskeptiků nejsou ani tak politici v jejich vlastních zemích, jako spíš Macron s Merkelovou. A problémem Macrona a Merkelové je v tom, že moc nemohou počítat s voliči ve Francii a Německu, že je podpoří na cestě k reformám EU. Ve skutečnosti, místo aby na Merkelovou správně pohlíželi jako na brzdu hlubší integrace, tak ji Němci považují za přehnaně pro-evropskou. Co se týče Macrona, ať si je tím nej-proevropštějším francouzským vůdcem za celá desetiletí, ale ocitl se v důsledku způsobů prosazování své domácí reformy v pozici porušovatele rozpočtových pravidel EU.
Je tu teď už i nebezpečí, že i Macron s Merkelovou se nechají nalákat, aby začali hrát na stejnou notu jako Salvini a Orbán. Jejich úkolem však je vyhnout se této pasti, aby šlo reinvestovat do centristické politiky, než bude příliš pozdě.
Zdroj: https://www.zerohedge.com/news/2018-12-22/coming-franco-german-bust