Zmýlila jsem se. 30. prosince 2011 jsem zde napsala, že „Až přijdou Praví Němci, bude vymalováno“. Mínila jsem tím, že až vznikne v Německu strana, která jako hlavní program bude mít dost podpory pro téměř bankrotující státy, přijde čas, kdy by se ony skoro-bankrotující země měly začít vážně obávat, že už neuvidí od bohatších kámošů ze severu ani euro. A že tato nová strana také rozdá nové karty v evropské politice, totiž proti-eurovské. Hluboce jsem se však zmýlila. Ta strana se totiž nejmenuje Praví Němci. Ta strana si začala říkat Alternativa pro Německo.
A její předseda hřímá: „Jsme přesvědčeni, že eurozóna by měla být rozpuštěna.“ Němci, kteří dlouhodobě nesouhlasí, jak je jih Evropy zachraňován od bankrotu, už nejsou žádní extrémisté. Podporují nově vzniklou stranu, protože už nechtějí nic platit. Zaplatili sjednocení Německa, pak záchranu Řecka, a to jim stačí. Politologové je znevažují, a ačkoliv mají podle průzkumů nyní „jen“ 7 % hlasů, nedávají jim zatím velké šance na úspěch ve volbách. Politologové totiž vidí onen plytce se tvářící název: Alternativa pro Německo. To je svým způsobem podobné jako „LIDEM“. Nebo „Věci veřejné“. Nebo „ANO“. Zkrátka víceméně náhodný shluk slov, který vždy neomylně ukazuje na jednoúčelovou lobbyistickou stranu, která v lepším případě zazáří jak kometa, než se rozpadne, v horším případě se rozpadne ještě před zazářením. Zkrátka žádné lety prověřené a tudíž vcelku trvanlivé sousloví typu „křesťansko-demokratický“, „sociálně-demokratický“, „liberálně-demokratický“, nebo snad dokonce „republikánský“. Jenomže existují i výjimky. Totiž výjimky, kdy i vcelku pofiderně pojmenovaná strana zazáří nikoliv jako kometa, ale jako supernova a zapíše se do dějin: Třeba Německá dělnická strana. Ne, tohle nemá být jakékoliv pejorativní přirovnání! Tím je míněno pouze a jen tolik, že politologové se mohou mýlit. Alternativa pro Německo potenciálně skutečně může rozdat nové karty. Ostatně neprohrává snad Angela Merkelová všechny volby ve spolkových zemích?
Není to totiž klasická „moderní“ strana, která má jedinou myšlenku, a to vyhrát volby. A kterou vede předseda, předsedu vedou jeho poradci, poradce vedou lobbisté a lobbyisty řídí investoři. Je to strana, která má pojítko a společného nepřítele. Navíc ji vede profesor ekonomie spolu s bývalým prezidentem Federace německého průmyslu, což znamená, že když mluví o euru, rozumí mu trochu lépe než vystudovaní lékaři či fyzici.
Skoro se zdá, že o tom, zda nová německá strana s jasným programem „už Evropu nezachraňujme“ uspěje ve volbách či nikoliv, rozhodne prostá věc: Totiž zda bude potřeba ještě před německými volbami zachránit Slovinsko, Itálii, případně další stát. Pokud některý stát natáhne ruku k Německu, strana získá hlasů mnohem víc. A pokud tato strana bude mít co mluvit do německé politiky, bude tím eurozóna opět blíž k rozdělení na chudý jih a bohatý sever.
Dělat se s tím dá jen jediné. Totiž hlídat, aby se situace neradikalizovala a nepokročila dál, než jen k vcelku nevinnému rozkolu eurozóny. A tady se sluší připomenout, že platí beze zbytku zákon akce a reakce. Zatlačte, váš protivník neustoupí, ale zatlačí ještě víc zpět. Nuťme Němce zachraňovat čím dál víc zemí – a zradikalizují se.
Tak co, ještě pořád se rozdělení eurozóny a ukončení zachraňování jižních států zdá být touto optikou takový průšvih?
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
Markéta Šichtářová vyšlo na: