Nepochybuji, že listopadová intervence České národní banky (ČNB), pro kterou se u české veřejnosti vžil velmi sugestivní, byť značně zavádějící název „zdražení“, zůstala všem hluboko v paměti. Koneckonců, bylo to tehdy spektakulární divadlo: Kdy naposledy před intervencí se český bulvár zajímal o centrální banku? Pochybuji, že až do intervence si třeba jen čtvrtina čtenářů bulváru byla schopna vzpomenout na jméno českého guvernéra centrální banky. A nejednou po intervenci bylo skloňováno ve všech pádech. Už to samo o sobě svědčilo o tom, jak hluboce intervence centrální banky na oslabení koruny českou veřejnost vzrušila. Nechme stranou, že valná – skoro bych řekla drtivá – většina výpadů proti intervenci byla vedena dost neodborně a bez ekonomického porozumění, proč k ní vlastně došlo. Faktem totiž je, že i já tehdy byla proti intervenci, byť mé argumenty byly trochu jiné než ty, které omílal bulvár. ČNB tehdy intervenci obhajovala s tím, že kdyby k ní nedošlo, spadla by česká ekonomika do deflace, tedy do situace, kdy ceny v ekonomice nerostou, ale klesají, a to by prý byl průšvih. Někteří z ekonomů – včetně mě – zase kontrovali, že deflace by žádným průšvihem nebyla, tak proč kolem ní dělat tolik cavyků?
Uteklo několik měsíců, vzrušené nálady veřejnosti už prakticky opadly. A náhle mám silný pocit déjà vu. Situace, která loni na podzim předcházela intervenci prudce oslabující českou korunu o 7 %, se totiž nápadně opakuje…
O co jde? Český statistický úřad zveřejnil čerstvé údaje o české inflaci. Zatímco ČNB počítala s tím, že ceny (v meziročním porovnání) porostou o 0,5 %, v realitě ceny stagnují. Inflace je tedy na nule. Neboli máme tu skoro-deflaci. (Jen tak mimochodem, předchozí výpočet ČNB, že ekonomika potřebuje korunu na 27,00 CZK/EUR, aby nespadla do deflace, se ukázal být značně nepřesným. Koruna je ještě mnohem slabší, než ČNB původně zamýšlela, a inflace je stejně nulová.) Téma pro centrální bankéře jak vyšité! Tedy – míněno nejen pro české centrální bankéře; budiž poctivě řečeno, že téměř hysterickou hrůzu z deflace mají i mnohé jiné centrální banky prakticky po celém světě.
Takže: ČNB by nyní, po posledních statistikách, jistě mohla začít říkat, že kdyby nebylo její listopadové intervence na oslabení koruny (tedy kdyby nebylo onoho „zdražení“), dnes by byla ekonomika už v deflaci. A že zaplaťpámbu, že intervenovala. A že teď se všichni ti, kdo na intervenci nadávali, mohou kát, jak byli mimo mísu. A že je vlastně nyní třeba opět proti koruně intervenovat.
Znamená to, že nějakou chytrou hlavu teď opět napadne, že by koruna měla znovu oslabit třeba až na 28,50 nebo 29,00 CZK/EUR…? Že „by to chtělo“ další intervenci neboli další „zdražení“? Další prodražení dovolených o dalších pár procent? Vyloučit to zcela nelze. A celkem jistě by to znamenalo pro veřejnost i pro podniky další obrovský šok. A taky další vlnu nevole.
Nicméně ačkoliv takový scénář zcela vyloučit nelze, jeho pravděpodobnost je podle mého úsudku relativně malá: Řekněme zhruba pětiprocentní či maximálně desetiprocentní. Ne že by se situace po ekonomické stránce od té loňské tak docela lišila. Nicméně liší se nálada společenská. A já sázím na to, že ego centrálních bankéřů tentokrát nad intervencí spíš zvítězí. Jak to myslím? Tipuji, že ČNB si protentokrát – navzdory své nezávislosti a navzdory tomu, že ze zákona se (nejen) bulváru tedy rozhodně zodpovídat nemusí – nebude chtít projít stejným mediálním lynčem jako v závěru loňského roku. Přesto pokud by se ČNB odhodlala jít v rámci svého nejlepšího vědomí a svědomí i hlavou proti zdi, rozumějme proti náladám veřejnosti, a pokud od konce minulého roku nepřehodnotila svůj postoj k deflaci coby k údajnému obrovskému strašákovi, pak bychom intervenci měli hypoteticky čekat i dnes.
Otázka ovšem stále zní, zda hysterie z nízké inflace či z deflace je vůbec namístě. Zda vůbec má ekonomický smysl o slabší koruně uvažovat, a to i když necháme (ne)popularitu takového kroku stranou. A má odpověď zní, že kdybych byla já centrálním bankéřem, korunu bych rozhodně neoslabovala. Deflace totiž odezní a inflace se k nějakým dvěma procentům vrátí časem sama, spontánně, aniž by kdokoliv musel manipulovat uměle kurzem a rozpoutávat vášně. Navíc nesouhlasím ani s tím, aby byly veličiny, jako je kupříkladu kurz koruny, stanovovány jakoukoliv „radou moudrých“. Pro mě zkrátka mírná deflace žádným strašákem rozhodně není. Už jsme si takovou mírnou deflací několikrát prošli, a žádné peklo to nebylo. Koneckonců na deflaci se klidně můžeme dívat i tak, že je vlastně dobrou známkou, že ceny ještě nejsou v ekonomice natolik zatuhlé, že dokáží v případě potřeby i poklesnout. Kdyby to nedokázaly, byl by to špatný signál.
A proč se tedy centrální banky obyčejně deflace tak děsí? Protože zaměňují příčinu za následek. Obyčejně předpokládají – velmi zjednodušeně řečeno – že budou-li ceny klesat, lidé budou čekat, až zboží zlevní ještě víc, a nebudou utrácet. A ekonomika neporoste.
Já to ovšem (u většiny případů) deflace vidím opačně: Lidé jsou po krizi ještě celí tumpachoví, syslí si po té neblahé zkušenosti peníze na horší časy, a neutrácí z opatrnosti. Až jim dáme čas, až bude krize dost daleko za námi, najednou se utrhnou ze řetězu a začnou utrácet jak o život. A inflace zase poroste… A vůbec: Má smysl toužit po takovém růstu, který je vyhnaný jen spotřebou? Není to jako svaly nafouklé jen anaboliky? Prázdná skořápka? Má takový spotřebou vyhnaný růst vůbec hodnotu? Není skutečným a cenným růstem jen takový růst, který je založený na vyšší produktivitě a lepší technologii? Tak proč vlastně nějakou tu malou deflaci řešit?
Markéta Šichtářová vyšlo na:
Nové zdražení na spadnutí? Nová intervence?