Napsal: W. James Antle III, The American Conservative
Jak voliči zareagují na Romneyho výběr spolukandidáta, ukáže čas. Jedna věc je však jistá: Žádný politik lépe nereprezentuje rozpor mezi ideály a činy moderní Republikánské strany lépe než Paul Ryan.
Wisconsinský kongresman zasvětil svou kariéru obtížnému úkolu: Udržet rovnováhu mezi slibovanými výhodami amerického sociálního státu s historickou výší daňového zatížení Američanů. I když to na první pohled vypadá docela jednoduše, ve skutečnosti se republikáni i demokrati vždy snažili bránit podobným kompromisům.
Demokrati argumentují, že rostoucí výdaje lze splatit pouze dalším zdaněním nejbohatšího „1 %“. Republikáni zase říkají, že daně mohou zůstat nízké, pokud z vládních výdajů zmizí plýtvání, podvody a zneužívání. Předvídatelným výsledkem jsou trvalé schodky rozpočtu, v současnosti dosahující neudržitelných rozměrů.
A tak se Ryan snažil vypořádat s největšími dlouhodobými šoféry národního dluhu, což byly shodou okolností populární vládní programy považované v americké politice za nedotknutelné. Dotkni se jich a, podle legendy i nedávné historie, tvoje politická kariéra zemře. Ryan se ujal tohoto nevděčného úkolu komplikovaného podmínkou, že jeho reformy musí být politicky prosaditelné a zároveň aritmeticky smysluplné.
Od té doby se vedou legitimní a často technické diskuse, zda Ryanovy plány vůbec splnily alespoň jednu z těchto podmínek. Nicméně není pochyb, že Ryan připravil nejdetailnější plán rozpočtu a reforem nárokových programu z čelných politických osobností, které jsou vlivné a zároveň podléhají vůli voličů. Ryan navíc v kongresu zastupuje okrsek v tzv. swing state (to jsou státy, u kterých není – na rozdíl od tzv. modrých a červených států – předvídatelné, která strana v nich zvítězí, a jsou považovány za klíčové pro výsledky prezidentských voleb, pozn. překladatel), v němž v roce 2008 zvítězil Obama.
V průběhu posledního desetiletí se Ryan vypracoval na předsedu sněmovního rozpočtového výboru, zatímco prosazoval výdajové škrty a postupnou reformu zdravotního pojištění. Co začalo jako Ryanem připravená „Automapa pro americkou budoucnost“ (Roadmap for America’s Future) velmi obdivovaná některými protržnímy thinktanky, ale s nízkou podporou v kongresu, se s určitými úpravami stalo oficiálním rozpočtovým dokumentem schváleným sněmovnou reprezentantů.
I v demokraty kontrolovaném senátu získal Ryanův rozpočet více hlasů než ostatní alternativy. Lépe si vedl jen návrh republikánského senátora za Pensylvánii, který se v reformě Medicaru opíral o Ryana. Obanovy plány na utrácení byly odmítnuty poměrem 99:0. Senát na rozdíl od kongresu po dobu více než 1200 dnů neschválil žádný rozpočet.
V poměrně krátkém čase se Ryan stal nejen strůjcem národního republikánského konsensu v ekonomické politice, ale i jeho nejschopnějším a nejvýmluvnějším obhájcem. A na rozdíl od jiných ekonomicky zaměřených republikánů dokáže úsporná opatření prodat jako politiku vedoucí k zaměstnanosti a ekonomickému růstu. Romney již podpořil principy, na nichž Ryanovy návrhy stojí. Teď dostal na kandidátku člověka, který je dokáže nejlépe prodat.
Republikánské ideály: Minimální stát, zvládnutelný podíl dluhu na HDP, snižování počtu federálních programů a rapidní ekonomický růst. Ale ve většině případů se realita a skutečné hlasování od těchto ideálů liší. Éra George W. Bushe byla charakterizována přetrvávajícím excesivním růstem výdajů s pouze krátkou epizodou růstu.
V té době Paul Ryan jezdil podle úplně jiné automapy. Nejenže pro něj hlasoval, ale dokonce aktivně pomáhal prosadit „Medicare Part D” – největší nový program nárokovatelných dávek od Rooseveltova programu „Great Society“. To znamenalo další biliony dolarů do už tak obtížně financovatelného programu zdravotní péče. Vášnivě nabádal své republikánské kolegy v kongresu, aby hlasovali pro TARP (program znamenající odkup podílů v problematických finančních institucí spojených států znamenající výdaje 700 miliard dolarů), a nakonec byl jedním z pouhých 20 poslanců, kteří pro tento program hlasovali. Kromě toho podpořil bailouty automobilového průmyslu a Wall Streetu.
Skoro každý, kdo ho zná, věří, že jeho zápal pro boj se zadlužením ohrožujícím zemi je skutečně upřímný. Ještě před zvolením Obamy se pustil do velkého politického rizika, když se nechal spojovat s dalekosáhlým plánem na reformu Medicareu. Nicméně hlasoval pro drtivou většinu etatistických vládních iniciativ Bushovy éry. Ryan vždy tvrdí, že šlo o nejméně špatné z dostupných nepříjemných možností. V rozhovoru pro New Yorker řekl, že toto období z něj udělalo ničemu.
Měně protichůdné signály Ryan vysílá, pokud jde o jeho podporu neopodstatněné války v Iráku a Patriot Actu, které následovala válka v Lybii a NDAA (pokračování Patriot Actu – pozn. překladatele) už za presidenta Obamy. Stephen Hayes z týdeníku The Weekly Standard, který byl jako jeden z mála novinářů v předstihu obeznámen s Ryanovým výběrem, uvedl, že Ryan je v posledních měsících instruován Elliotem Abramsem a Robertem Kaganem. Jak napsal Eli Lake v Daily Beast: „Romneyho výběr vicepresidenta sbližuje jeho kandidaturu s neokonservativci v tématech úlohy USA ve světě.“
Ryan stejně jako mnoho republikánů snadno zaměňuje skutečnost, že zajištění národní obrany je prvořadou ústavní pravomocí vlády – a také zásadní morální povinností – s domněnkou, že intervence jsou škodlivé, pouze pokud jsou uplatňovány v domácí politice. Ryan se však zaměřuje právě na domácí politiku. A umí počítat. Proto i v poměrně jestřábím projevu v Alexander Hamilton Society uznal, že ekonomické výzvy země by mohly oslabit její vojenskou moc a doporučil „zdravou pokoru, pokud se týče rozsahu naší moci kontrolovat události v zahraničí.“
Jak velkým vlivem by Ryan v Romneyho vládě skutečně disponoval? Moc Dicka Cheneyho byla neobvyklá a zřejmě bezprecedentní. Šlo o zkušeného státníka, který působil pod presidentem, který se příliš neorientoval v politických detailech (ani jeden z těchto atributů na Ryana aplikovat nelze). I v tomto případě byly výsledky spíš smíšené. Cheney bezesporu zanechal stopu ve směřování zahraniční politiky Bushovy vlády a byl mnohem výmluvnějším obhájcem irácké války než president.
Nicméně válka samotná byla velmi nepopulární a Cheney se stal jednou z nejnenáviděnějších osob ve vládě. Většinu druhého období byl mimo hru. Existuje více příkladů republikánských vlád, v nichž působil pravicovější vicepresident, který měl uspokojit stranickou základnu při absenci hmatatelných výsledků v konání pravicové politiky. Takovou roli hrál Richard Nixon ve vládě Dwighta Eisenhowera, Spiro Agnew v Nixonově administrativě, Dan Quayle u George Bushe staršího a jistě by to byl i případ Sarah Palinové, pokud by McCain dokázal vyhrát volby.
Pokud by byl frustrovaný vicepresident Ryan hodně nespokojen s nedostatkem vládních škrtů prováděných Romneyho administrativou, mohl by vyvolat určitě vlny. Na post vicepresidenta by mohl nastoupit s mnohem vyšším vlivem mezi konzervativními elitami než kterákoliv z výše zmíněných osob. Část tohoto vlivu se začíná dostávat až k řadovým straníkům. Pěkným příkladem je naštvaný republikán z Iowy, který seřval Newta Gingriche za to, že nazval Ryanovy plány „pravicovým sociálním inženýrstvím.“ Spolustraník ho nevybíravě usadil: „Jste ostudou naší strany.“ Úspěšná kampaň by jeho postavení v očích řadových republikánů mohla jedině vylepšit.
V záznamech jeho hlasování v kongresu za vlády George W. Bushe se však nenachází nic, co by naplňovalo důvěrou, že by takový vliv vhodně použil. Díky absenci vůdčích osobností v Republikánské straně je však podnikavý a nezávislý Ryan mnohem viditelnější za Obamovy vlády.
Ryanovy rozpory mezi slovy a činy jsou zároveň rozpory charakteristické pro Republikánskou stranu. Strana minimálního státu, štíhlých rozpočtů a soběstačné občanské společnosti často přináší všechno, jen ne tyto věci – možná s výjimkou srovnání s Obamovou banální stranou Života Julie (The Life of Julia je bulvární agitka Obamovy kampaně, která ukazuje život fiktivní Julie a jaké skvělé věci jí v různém věku Obama poskytne a zároveň zdůrazňuje, že by vítězstvím Romneyho o všechny tyto výdobytky přišla – pozn. překladatele) Člověk, který udělal více než kdokoliv z republikánského vedení, aby se Tea Party z počátečního vzteku na Obamu přesunula k prosazování dosažitelné politické agendy, až příliš často hlasoval pro to zvyšování vládních výdajů, které mělo v první řadě za následek vzestup Tea Party.
V tomto smyslu nemohl být Romneyho výběr příznačnější. Otázka pro Ryana je stejná jako ta, které čelí strana jako celek: Pokud budete pověřeni výkonem moci, budete uskutečňovat své ideály, nebo budete opakovat své minulé výsledky?
Kam dál: