Je pravda, že současné západní ekonomiky jsou zatíženy dluhem více, než byly kdykoli v historii. Dluhem v tomto případě míním bankovní úvěry domácnostem a podnikům – státní dluh nechávám tentokrát stranou. Jak k této situaci došlo?
Lze ji snadno odvodit z řetězce příčinných souvislostí:
1. Politikové slíbili voličům sociální stát.
2. Aby mohli splnit slib, bylo třeba zvyšovat daňovou zátěž.
3. Vyšší daňová zátěž měla za následek pokles hospodářského růstu a vzestup nezaměstnanosti.
4. V tomto okamžiku se do hry vkládá centrální banka, která snižuje úrokové sazby, aby rychlejší tvorba úvěrů povzbudila ekonomiku.
5. Banky skutečně více půjčují a ekonomika roste.
6. Hospodářský růst zvyšuje daňové inkaso, což vede politiky k pokračování ve štědrých výdajích.
7. Takto podpořený hospodářský růst zároveň zvyšuje ochotu bank půjčovat
8. Centrální banka se bojí zvýšit sazby, aby neohrozila růst ekonomiky. Kromě toho nízká inflace spotřebitelských cen v důsledku zvýšené produktivity vede k názoru, že nízké úrokové sazby nepředstavují inflační riziko.
9. Pokračování viz bod číslo 5.
Pozorný čtenář si všiml, že body 5 až 9 tvoří kladnou zpětnou vazbu. Každý systém s kladnou zpětnou vazbou je ovšem ze své přirozenosti nestabilní. V určitém bodě se ukáže, že banky napůjčovaly příliš mnoho úvěrů. Co bude následovat?
11. Ekonomika klesá, nezaměstnanost roste, daňové příjmy státu padají.
12. Stát se snaží zachránit rozpočet zvyšováním daní, což má dále za následek pokles ekonomiky. veřejnost protestuje proti úsporným opatřením.
13. Centrální banka vyčerpala prostor pro snižování úrokových sazeb a snaží se zachraňovat situaci nekonvenčními prostředky: kvantitativní uvolňování, měnové intervence.
Body 10 až 13 rovněž tvoří kladnou zpětnou vazbu, ovšem v opačném směru. Situaci může zachránit externí příznivý šok, například v podobě exportní poptávky. Anebo ekonomika zkrátka poklesne na úroveň, kdy už není kam klesat, přičemž banky jsou mezitím sanovány.
Uvedený mechanismus může samozřejmě fungovat i bez prvních tří bodů. V období před Velkou depresí žádná expanze sociálního státu neprobíhala. Velká krize z roku 1873 pak nebyla způsobena centrálními bankami – v dnešním slova smyslu tehdy žádné neexistovaly – ale přílivem peněz do Německa v podobě gigantických reparací z poražené Francie. Konkrétní mechanika různých krizí se může lišit, jedno mají ale společné. Příliš mnoho peněz v oběhu znamená příliš mnoho úvěrů, časem i příliš mnoho špatných úvěrů.
Jak z toho všeho ven?
– Držet výdaje a daně v rozumných mezích. Tyto rozumné meze se mohou lišit pro různé ekonomiky, nikde ovšem stát nemůže nakynout do bezbřehých rozměrů.
– Měřit skutečnou inflaci, nejen šidítko zvané index spotřebitelských cen konečné spotřeby. Skutečná inflace zahrnuje měnové agregáty, objem vkladů a úvěrů v bankách. Tedy měnovou inflaci, což je ostatně původní smysl tohoto slova.
– Sešrotovat špatné učebnice založené na desetkrát přežvýkaném a špatně pochopeném Keynesovi, na nichž se vyučila většina současných ekonomů a centrálních bankéřů.
Žádné jednoduché řešení.
Pavel Kohout, vyšlo na novaustava.cz