Podle polského ministra zahraničí Jaceka Czaputowicze je jediným způsobem, kterým mohou evropské země prosadit svoji suverenitu, jaderné odstrašení. Czaputowicz navrhl, aby se Francie o své jaderné zbraně podělila se zbytkem EU a aby EU předala i své místo v Radě bezpečnosti OSN.
Polsko s Ukrajinou nikdy neskončí s doháněním mezinárodních pozorovatelů k chechtotu. Poté, co na Ukrajině přišli se svým potrhlým nápadem obnovit jaderný arzenál této země, tak teď otřáslo Evropou Polsko. Polský ministr zahraničí Czaputowicz navrhl, aby se Francie podělila o svůj jaderný arzenál a vydala Evropské unii své křeslo v Radě bezpečnosti OSN. Nikdo to nebere vážně, takže si to nevysloužilo ani oficiální komentář z Paříže, což ukazuje, že existuje jen nepatrná vyhlídka na to, aby k tomuto polskému nápadu začal někdo přistupovat seriózně. Varšava se v domácí politice ohledně migrace a politik zbídačování staví proti EU, zatímco v zahraniční politice souhlasí se zeměmi jako Ukrajina a Spojené státy, zvláště pak jejich neoconská frakce, že je nutno bojovat s Ruskem. Jestli mají jakékoliv návrhy pocházející od Polska nějaký společný rozlišující rys, tak je jím akutní rusofobie. K dalším polským návrhům patří umístit na polském území americkou základnu a převzít její náklady. Američané vážně uvažují, že toho využijí.
Poláci a Ukrajinci by byli ochotni sami sebe obětovat za své spojence, když se jim dostane toho privilegia, aby mohli pošťuchovat Medvěda. Naštěstí pro ně, Paříž, Londýn ani Berlín nemají ani vojenské kapacity ani dostatečné sebevražedné úmysly, aby Moskvu dráždily trvalými vojenskými základnami na jejích hranicích. Ani netouží podělit se o své jaderné zbraně s dalšími zeměmi EU, ani nechtějí skočit na takové nápady ptačích mozků z hejna jestřábů, které ohrožují samotné lidstvo, jako je americký systém Aegis umístěný v Evropě či plánované americké zrušení Smlouvy o raketách středního doletu.
Ovšem návrh, aby Francie předala své místo v Radě bezpečnosti OSN Evropské unii není zas potřeštěný nápad, uvážíme-li politický vývoj posledních 70 let. Rada bezpečnosti vycházející z rovnováhy sil v 50. letech už dávno nereprezentuje současný stav. Ovšem se stálým členstvím v Radě bezpečnosti OSN je to přesně jako s jaderným odstrašením: jakmile jej máte, už je téměř nemožné se ho dobrovolně vzdát. Odráží se v tom stěžejní princip velmocí, kdy se nesmí konkurentům, spojencům ani nepřátelům poskytnout žádné ústupky, zvláště ty týkající se záležitostí, které mají základní a strategickou důležitost z krátkodobého, střednědobého i dlouhodobého výhledu.
V současném kontextu multipolárního světa by určitě Rada bezpečnosti bez Británie a Francie dávala daleko větší smysl, zvláště když by své zástupce na jejich místě dostala EU, Indie a zástupci Jižní Ameriky, takže by to odráželo rozdělení moci dneška. Ovšem motivace za vznesení tohoto požadavku vůči Paříži určitě nemá nic společného se snahou dosáhnout nového vyvážení moci v Radě bezpečnosti OSN. Spíše to vypadá jako bezzubý příklad toho, jak tato rusofobií posedlá východoevropská země postupuje proti politikám Bruselu a aktivně odporuje jak Berlínu, tak Paříži, čímž v rámci EU jen prohloubí rozkoly.
Rozpadání Evropské unie táhnout dvě lokomotivy: domácí záležitosti a zahraniční politika. Z domácího hlediska jsou tu politiky zbídačování vyvěrající z nedostatečné ekonomické, finanční a monetární suverenity, které zahání Berlín a Paříž do izolace od zbývajících metropolí EU, kdy toto povstání vede tzv. Visegrádská skupina (Česká republika, Polsko, Maďarsko a Slovensko). Z hlediska zahraniční politiky tato situace vypadá ještě komplikovaněji, kdy země přátelské k Moskvě jako Itálie a Maďarsko zkouší škrtit tu otevřenou rusofobii Polska, Pobaltských zemí a dokonce i Ukrajiny a Gruzie stojící mimo EU, které provokacemi rozdmýchávají plameny konfliktu.
Člověk by neměl zapomínat, že do karet těm, co tlačí na rozpadání EU, hrají ještě dva faktory. Jedním z nich je sabotáž Severního proudu 2 (NS2), čímž pro Berlín vytváří červenou linii, jelikož pro něj by to mělo nesmírné finanční a strategické dopady na zásobování energiemi. Německo s největší pravděpodobností nasadí všechny diplomatické a ekonomické zbraně, co má k dispozici, aby škodilo zemím pokoušejícím se plány na vytvoření NS2 sabotovat.
Není vůbec žádná náhoda, že když Czaputowicz uváděl projekt NS2 jako příklad střetu mezi Polskem a Německem, k čemuž ovšem rychle objasnil, že jak Berlín, tak Varšava se snaží udržet politický spor s Moskvou pod kontrolou.
Dalším příkladem (naštěstí dost odtažitým a nejspíš neschopným NS2 sabotovat) jsou obavy z ozývajících se bubnů války na Ukrajině, které vybubnovává Londýn a Varšava. Tyto země se bez váhání uchýlí k dalším provokacím proti Donbasu, aby dosáhly dalších sankcí proti Moskvě a jejím společnostem a možná i evropským společnostem, které by mohly pokračovat v obchodu a spolupráci s Ruskou federací. Politici Británie s Polskem budou tedy dále zarážek klín mezi země EU a Rusko. Tím však zároveň riskují rozpad zatím jednotné fronty sankcí proti Rusku, když některé země donutí, aby vystoupily z řady v důsledku ekonomických nákladů, které s sebou účast v takových sankcích nese.
Czaputowiczův návrh na to, aby Francie odevzdala své místo v OSN a zvláště na to, aby se podělila o jaderné ostrašení, jen zdůrazňuje míru, jakou ztřeštěnost dosáhla v zemích jako Británie, Polsko, Ukrajina a Pobaltské státy, které se v rámci boje proti bájné ruské hrozbě vybičovávají až k šílenství.
Federico PIERACCINI | 01.01.2019