Zatímco vražedný, teroristický Islamistický stát nadále ohrožuje Irák, region a potenciálně i Spojené státy, tak je životně důležité přezkoumat, jak ten problém vyvstal. Jakákoliv akce, kterou přijmeme dnes, musí vycházet z informací o tom, co jsme už udělali v minulosti, a jak efektivní tyto naše akce byly.
Nejdříve střílet a teprve potom klást otázky nikdy nebylo dobrou zahraniční politikou. Loňský rok pro to byl perfektním příkladem.
.jpg "Ron Paul revolution")
V září president Obama i mnozí další ve Washingtonu lačnili po US intervenci do Sýrie, aby pomohli skupinám rebelů bojujících proti vládě presidenta Bashar Assada. Když jsem argumentoval proti vojenskému úderu, tak jsem napsal, že „Bashar Assad jasně není spojenec Ameriky. Ale podnítí jeho svržení na Středním východě stabilitu, nebo jeho svržení ve skutečnosti podnítí nestabilitu?“
Cílem této administrativy bylo degradovat Assadovu sílu a donutit ho tak vyjednávat s rebely. Ale degradací Assadových vojenských kapacit by se rovněž dosáhlo degradování jeho schopnosti zatlačit Islamistický stát Iráku a al-Shamu. Assadova vláda nedávno bombardovala samozvané hlavní město ISIS v Raqqa v Sýrii.
Pro intervencionisty jako bývalá ministryně zahraničí Hillary Clinton by mělo být výstrahou, že vyzbrojováním islamistických rebelů v Sýrii se vytvořil ráj pro Islamistický stát. Máme štěstí, že to nešlo podle paní Clintonové, a že Obamova administrativa neprovedla v Sýrii změnu režimu. Tím novým režimem by nejspíš mohla být ISIS.
Tohle není o tom, že bychom se, tak říkajíc, měli družit s Assadem. Měli bychom ale uznat, jak by změna režimu v Sýrii pomohla Islamistickému státu a posílila ho, a uznat, že ti, kdo teď volají po válce proti ISIS, pořád ještě volají i po vyzbrojování frakcí spojeneckých s ISIS v Syrské občanské válce. Měli bychom si uvědomit, že intervencionisté volají po tom, aby islamističtí rebelové zvítězili v Sýrii, a zároveň, aby ti samí islamističtí rebelové byli poraženi v Iráku. Ač nikdo na Západě nepodporuje Assada, tak jeho nahrazení pomocí ISIS by byla katastrofa.
Naše středovýchodní politika je nepříčetná, co mlátí kolem sebe a hledá, na koho se vrhnout dalšího, a to s jen nepatrným domýšlením důsledků. Tohle není zahraniční politika.
Ti, kdo říkají, že bychom měli udělat více při vyzbrojování skupin syrských rebelů, jsou v domýšlení poněkud zaostalí. I paní Clinton lačnila po tom začít střílet v Sýrii dříve, než si vůbec položila pár důležitých otázek. Její nástupce John Kerry nebyl o nic lepší, když prohlašoval to pochybení, kterého jsme se dopustili nezaútočením na Sýrii, „Mnichovským okamžikem.“
Teď někteří spekulují, že pan Kerry a administrativa z toho možná budou muset vycouvat nebo přinejmenším svou kritiku Assada v zájmu porážky Islamistického státu utlumit.
Rozumná míra schopnosti vidět dopředu by měla být předběžnou podmínkou zastávání vysokého úřadu. Stejné by to mělo být se schopností ohlédnutí se zpět. Tato administrativa nemá ani jednu z nich.
Ale to samé platí i pro jestřábí členy mé vlastní strany. Někteří říkali, že to je „katastrofa“, že jsme tak selhali a neudeřili na Sýrii. To, co tehdy prosazovali – rozbití Assadova režimu – by naši současnou situaci učinilo ještě horší, jelikož bychom odstranili jedinou regionální protiváhu proti hrozbě ISIS.
Naši tzv. zahraničně političtí experti nás vedou k strašlivým omylům. Úplně nemožné manévry této administrativy to ještě zhoršují. Vypadá to, že jedinou věcí, na které se obě strany této vyšinuté debaty shodnou, je, že se „něco“ musí udělat. To je jediná věc, se kterou kdy souhlasí.
Problém ale je v tom, že jsme už něco dělali. Pomáhali jsme těm, kdo přispěli k vzestupu Islamistického státu. CIA dodávala zbraně a další vybavení syrským rebelům, takže posilovala stranu džihádistů ISIS. Někteří dokonce cestovali z Ameriky do Sýrie, aby těmto rebelům poskytli morální a materiální podporu, i když existovaly nesčetné zprávy, že se druží s al Kaiídou.
Středovýchodní korespondent londýnských novin Independent Patrick Cockburn nedávno referoval o čemsi znepokojivém ohledně těchto skupin rebelů v Sýrii. Ve své nové knize „Návrat džihádistů: ISIS a nové povstání sunnitů,“ pan Cockburn píše: počátkem letošního roku jsem cestoval do jihovýchodního Turecka, kde „mi zdroje ‚bez výjimky‘ říkaly, jaké v nich budí nadšení útoky z 11.9, a jak doufají, že to samé se stane v Evropě, stejně jako v US.“ Lze bezpečně říci, že tito rebelové nejspíš nejsou přáteli Spojených států.
Video o tom, jak tito US podporovaní rebelové písněmi velebí „úspěch“, 11.9 spolu s českým překladem doprovodného článku a ukázkami zpívaných veršů např. zde.
„Pokud jsou v sázce americké zájmy,“ řekl jsem v září, „pak je povinností těch, kdo prosazují vojenskou akci, přesvědčit Kongres a Americký lid o této hrozbě. Příliš často ta debata začíná a končí tvrzením, že naše národní zájmy jsou v sázce, aniž by pro takovéto tvrzení byly jakékoliv důkazy. Důkazní břemeno leží na těch, kdo si přejí pustit se do války.“
Ti, kdo chtějí US válku v Sýrii, tehdy nebyli schopni jasně předvést, že v tom je US národní zájem, a teď se už jasně ukázali jako pošetilí. Realističtější zahraniční politika by uznala, že na tomto světě jsou sice zlí lidé a tyranské režimy, ale také, že Amerika nemůže dělat celé planetě policii nebo všude řešit problémy. Pouze když uznáme praktické meze naší zahraniční politiky, tak budeme moci prosazovat politiku, která je v nejlepším zájmu US.
Islamistický stát představuje hrozbu, kterou je třeba brát vážně. Měli bychom si ale také vzpomenout, jak to byla právě naše nedávná zahraničně politická rozhodnutí, která pomohla těmto extremistům, abychom neudělali ty samé chyby, a zase potenciálně nepomohli našim nepřátelům.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com
Čtěte také:
- Hláška dne z Bílého domu v rámci edice Nálety na Sýrii
- Hollande se chlubí nedávnými dodávkami zbraní Takfiristům v Sýrii
- New York Times vymazali svojí vlastní zmínku o tom, že CIA vyzbrojuje Svobodnou syrskou armádu
- Západ je nachystaný proti Islamistickému státu spojit síly s presidentem Assadem