Čísla jsou neúprosná, společná měna příliš odlišných zemí likviduje eurozónu. Eurohujeři ještě chvíli budou velebit a za naše peníze zachraňovat euro, ale eurozóna nemá šanci v této sestavě přežít. Fakta jsou jasná:
- Do zavedení Eura měla každá země vlastní měnu a přes směnné kurzy mohla kompenzovat vznikající rozdíly v konkurenceschopnosti. Když tedy německý dělník potřeboval v roce 1998 na výrobu nějakého výrobku 1 hodinu a měl hodinový plat 10 marek a řecký dělník kvůli nižší produktivitě potřeboval 2 hodiny a měl hodinový plat 875 drachem, směnný kurz nebyl 1 ku 87,5 (hodina dělníka v Německu 10 marek a hodina dělníka v Řecku 875 drachem), ale 1 ku 175 (výrobek v Německu 10 marek a výrobek v Řecku 1750 drachem). Směnnými kurzy bylo tedy možné zohlednit rozdíl v produktivitě.
- Při zavedení Eura byly tyto rozdíly v produktivitě (lépe řečeno konkurenceschopnosti) zohledněny v takzvaných konverzních kurzech. Jedno Euro stálo 1,96 marek nebo 340,75 drachem. Přesně zde byl zohledněn rozdíl v konkurenceschopnosti v roce 1999, tedy před 14-ti lety. Jenže za 14 let se svět změnil, co možná soudruhům uniklo.
- Dnes potřebuje německý dělník na výrobu výše zmíněného výrobku řekněme, že už jen 40 minut (neboť racionalizace, nárůst produktivity, nové technologie apod.)., Ale řecký dělník potřebuje nadále dvě hodiny (protože siesta, silné odbory apod.). Ve starých měnách by německý dělník nadále vydělával svých 10 marek za hodinu a řecký dělník svých 875 drachem, avšak konkurenceschopnost řeckého dělníka by zajistil nový směnný kurz 262 drachem za jednu Marku (namísto původních 175 drachem za jednu Marku).
- To ale při společné měně není možné. Ano, mohl by německý dělník vydělávat za hodinu 15 marek namísto 10, no tomu brání konkurence na trhu práce v Německu a přece žádný zaměstnavatel nebude platit dobrovolně víc.
- Také by mohl řecký dělník vydělávat namísto 875 drachem už jen 583, ale tomu brání za prvé mimořádně silné odbory a zadruhé, obrovské množství levných peněz. Společná měna totiž vedla ke společným (a pro jižní země velmi nízkým) úrokům. A tak ztráta konkurenceschopnosti snížila sice stav dělníků, ale z nich se stali zaměstnanci státu či příjemci sociálních dávek a pod. Vždyť peněz na zaměstnání, resp. živení lidí, kteří neměli nic pořádně na práci bylo dost. Stačilo se zadlužit.
- A tak nastal fatální vývoj: v Německu průmyslová výroba rostla a roste, na jihu klesá, jak ukazuje tento hrozivý graf:
- Se společnou měnou je Německo uměle konkurenceschopnější než s vlastní markou (to si Němci dříve či později zaplatí přes Target2, což je další konstrukční chyba Eura, ale o tom jindy) a, což je mnohem horší, likviduje původně životaschopný (samozřejmě životaschopný pouze s možností devalvace vlastní měny) průmysl na jihu eurozóny. Právě tento vývoj jednoho dne eurozónu zlikviduje, čím později, tím to bude dražší.
Eurohujeri budou ještě nějakou dobu (nikdo neví jakou, např. socialismus u nás prožil 40 let, i když všem bylo jasné, že dlouhodobě fungovat nemůže) zachraňovat, ale Eurozóna v dnešní sestavě nepřežije. Problém je, že “zachraňování” jižní země v podstatě likviduje, například řecký průmysl se nachází na úrovni 70-jejich let.
Vývoj uvedený v grafu, tedy rozptyl průmyslové výroby trvá prakticky od zavedení společné měny, minimálně 10 let. Tento vývoj byl zpočátku slabě viditelný (i když tehdy poměrně snadno řešitelný), ale dnes i slepý musí vidět, že vývoj je fatální.
Richard Sulík je předsedou SaS, vyšlo na sulik.sk/euro-likviduje-eurozonu/