Máte děti? Tak se třeste. Stát se už možná pomalu chystá si na vás smlsnout. Tedy… minimálně jste-li Němec. A pokud nejste, nevadí, vždyť Češi od Němců tak rádi kopírují, takže co není, ještě může být.
Německá ministryně pro rodinu Manuela Schwesigová si totiž vzala do hlavy prosadit novinku pro mladé rodiče. A to zkrácený pracovní týden. Namísto obvyklých čtyřiceti hodin týdně by nově mladí rodiče měli pracovat jen třicet dva hodin. Tedy v podstatě o jeden den v týdnu méně.
Máte-li děti, nota bene jste-li žena, a nejste k tomu výjimečně podnikaví, kreativní a emancipovaní, tedy nezaměstnáváte-li se navzdory vašim dětičkám sami, patrně jste si už vyzkoušeli, že se vám práce nehledá právě snadno. Zaměstnavatel se – ostatně zcela logicky – obává, že vaše nadšení pro přesčasy asi nebude zrovna exemplárně velké. Že asi čas od času zůstanete s dítětem doma, bude-li nemocné. Nebo že asi vaše pracovní doba nebude zrovna vynikat pružností – protože dítko je nutno v přesně daný čas odvézt do školy, v jiný přesně daný čas jej vyzvednout z družiny… No a teď vážená paní ministryně Schwesigová ještě víc zničí vaši cenu na trhu práce tím, že vás nechá pracovat jen třicet dva hodin týdně. Co s takovým zaměstnancem, který místo pěti dnů odpracuje jen čtyři? Ale kterého přitom musíte zaškolovat, vybavit počítačem nebo jinými pracovními nástroji úplně stejně, jako každého jiného zaměstnance? Co se zaměstnancem, který zaměstnavatele stojí stejně energie a vybavení, jako každý jiný, ale přinese mu o pětinu míň práce? O takového nebude stát už vůbec žádný zaměstnavatel! Díky, paní ministryně, že tím ještě víc snížíte šanci mladých maminek najít si práci.
Můžeme jenom doufat, že nová česká vláda nepojme nápad se něčím tak děsivým inspirovat… Ale jistá si tím moc nejsem. Protože už teď u nás padají perly. Nemáme sice brilantní paní ministryni Schwesigovou, zato máme neméně brilantního kandidáta na ministra školství pana Marcela Chládka. A s ním i nápad – vlastně dnes už spíš plán, neb byl posvěcen koaliční smlouvou – na zavedení povinného posledního ročníku mateřských školek. Je to údajně v našem zájmu, aby děti byly zavčasu „dostatečně socializované“.
Nechme stranou, že mi vskutku není jasné, jak to stát chce technicky provést, když už teď jsou školky přeplněné a děti odmítají. Řekněme, že stát poruší větru dešti. (Třeba jako když si usmyslel, že zvýší DPH a vybere tak o třicet miliard víc. A „uspěl“. Vybral „víc“. Ani ne o osm miliard…) Ale dejme tomu, že se stát pochlapí, rozhodne se vytvořit o třicet tisíc víc míst ve školkách… a vytvoří jich v realitě aspoň o deset tisíc víc. Ale to zase tak moc nejde.
Protože jde o princip.
Jde o to, že už je těch povinností, zásahů do našich životů, touhy státu srovnat nás do latě a nastrkat do institucí, nějak moc. Jaký je rozdíl mezi povinnou školkou a povinnými jeslemi? Proč nevzít miminka maminkám rovnou v porodnici a nezavřít je do kojeneckého ústavu, aby se „ve veřejném zájmu víc socializovaly“, rozumějme, aby se snadněji nechaly ochočit a institucionalizovat? Proč znovu nezavést ve veřejném zájmu akce Z? (Pro nepamětníky: V dobách ČSSR neplacené, hlavně víkendové, hromadné pracovní akce v obci, oficiálně sice dobrovolné, v realitě ovšem šlo o filtr loajality vůči režimu a nátlak byl značný.)
Ano, školky by měly být dostupné pro každé dítě. Dostupné. Nikoliv povinné. Protože jsou i rodiče, kteří mohou pracovat nárazově, nebo z domova. Nebo vůbec pracovat nemusí. A kteří se o své dítě až do šesti let mohou starat sami. Jsou rodiče, kterým školka život neusnadňuje, ale naopak jim ho komplikuje, protože musí děti – zcela zbytečně – kamsi vozit. Takže to udělejme pro rodiče natolik komplikované, že si pak už skutečně nebudou moci dovolit mít víc dětí. A aby se jejich dítko, které kdysi mělo možnost vyrůstat ve skvělé rodině, povinně institucionalizovalo. Rozumějme – aby se stalo tak nějak stádnější, institucím podřídivější…
Markéta Šichtářová vyšlo na: