Skutečnost, že se některé věci zdají být krajně nepravděpodobné, ještě neznamená, že nejsou. Tak kupříkladu: Jak pravděpodobné se vám zdá, že při přesazování fíkusu, který záhadně nějak není v té pravé kondici, naleznete v květináči místo kořenů zahrabanou reprobednu, kterou měsíc postrádáte? Mně to připadá jako relativně málo častý jev. Respektive, když už budu postrádat reprobednu, napadne mne podívat se třeba za skříň, ale nenapadne mne jít přesadit květiny. A přece i to se stává. Synek se dost možná domníval, že když zasadí jednu bednu, vyroste mu celá stereo souprava; nicméně ověřit tuto domněnku už zpětně není možné, neb měsíc je na jeho věk příliš dlouhá doba, takže své pohnutky zapomněl. Ať tak či onak, má životní filozofie, že nic není nemožné a ničemu se nemá smysl divit, byla opětovně potvrzena.
A tudíž vůbec, ale vůbec nic překvapivého neshledávám ani na faktu, který by se mohl zdát krajně nepravděpodobný v zemi, která:
– se nachází v recesi, tedy v období poklesu ekonomiky, kdy je málo peněz na všechno,
– má vládu rozpočtové odpovědnosti, která si jako svůj volební program stanovila konsolidaci veřejných financí,
– bezostyšně tvrdí, že prý chce bojovat proti korupci,
– a která soustavně tvrdí něco v tom smyslu, že „úspory na straně výdajů jsou větší než na straně příjmů“.
(Z čehož to poslední, je mimochodem blbost i logická, protože netuším, jak se dá „šetřit“ příjmy. Zvyšování daní zůstane vždycky jen zvyšováním daní a nikdy nebude šetřením.) A tím jen zdánlivě překvapivým faktem je, že objem veřejných zakázek v roce 2012 vzrostl ve srovnání s rokem 2011. Nárůst objemu vypsaných veřejných zakázek z 269,4 mld. na 294,1 mld. korun, tedy o 10 procent, těžko vysvětlíme nějakou berličkou typu inflace, protože inflace deseti procent loni zcela zjevně nedosahovala.
Zkrátka a dobře, jakkoliv se to zdá nepravděpodobné v době krize u vlády, která se snaží před veřejností vyrobit si mediální obraz ukazující, že dělá všechno pro zlepšení veřejných financí, faktem zůstává, že naprostý opak je pravdou a stát utrácí a zvyšuje veřejný dluh čím dál víc. A své rostoucí utrácení a rostoucí navyšování dluhu, který je hlavní příčinou hloubky stávající evropské hospodářské krize, si stát financuje zvyšováním daně z přidané hodnoty, zvýšením daní pro lidi s nejvyššími příjmy, menším růstem důchodů anebo likvidací daňových slev na děti u živnostníků. Což všechno jsou počiny, které tahají z lidí peníze, takže chudší lidi pak mohou ještě méně utrácet a ještě víc krizi prohlubují. A vláda své chování – zvyšování dluhu i tahání většího množství peněz z lidí – ještě neváhá bezostyšně označit za protikrizový balíček, ačkoliv obojí krizi zhoršuje.
A přece je na tom všem něco, co mě překvapuje.
Totiž synek se nesnažil ani moc zapírat, zkrátka vysvětlili jsme si, že do květináče patří kytičky, a kdo kytičku popadne, tomu ruka upadne. A oba teď víme, na čem jsme, a docela nám to vyhovuje, neb poznání osvobozuje.
Tak proč tedy, herdek, veřejnost domácí i evropská tak zatvrzele odmítá pochopit, že pohádky o balíčcích, šetření, prorůstových opatřeních či protikrizových komisích jsou ve skutečnosti jen pohádkovým pojmenováním pro rostoucí odklánění veřejných peněz?
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
Markéta Šichtářová vyšlo na: