„Zaměstnanci ve veřejném sektoru platí daně.“ Tak to je ve skutečnosti stejný mýtus, jako že zdravotní pojištění je pojištěním. Nazývat ty platby u státních zaměstnanců daněmi je stejnou manipulací, jako nenazývat zdravotní pojištění daní.
Ve skutečnosti každý státní zaměstnanec, nevyjímaje jakéhokoli zaměstnance ve veřejném sektoru obecně, žádné daně neplatí. Jediná opravdová daň vzniká jako výsledek kladného hospodaření v soukromém sektoru. Když tento kladný výsledek stát zdaní a učiní z něj příjem státního rozpočtu, stanou se tyto peníze zdrojem pro výplatu zaměstnanců ve veřejném sektoru. Všechno ostatní je jen hra s pojmy, která má za cíl manipulovat s lidmi a mnohým z nich vtloukat do hlavy zcela neoprávněný pocit, že se podílejí svými daněmi na společném díle, namísto pouhé správy jim svěřeného. Všechno ostatní je jen zdaněním původní daně a tedy systémovým okrádáním.
Nejinak je tomu v oblasti zdravotního pojištění, které nazvali pojištěním jen proto, aby vyvolali jakýsi zdánlivý pocit odpovědnosti. Ve skutečnosti je zdravotní pojištění jen dalším druhem daně. Pojištění jako institut je už z principu věci aktem výhradně dobrovolným. Aktem svobodné dohody mezi pojistitelem a pojištěncem. Proto nemůže být pojištěním nejen tzv. pojištění zdravotní, ale například ani zákonné pojištění z odpovědnosti řídit motorové vozidlo. Jsou to obyčejné další daně, které kdyby politici nazvali tím, čím opravdu jsou, pak teprve by možná mnozí pochopili, jak je to opravdu s daňovou zátěží lidí u nás.
Takže si to zopakujeme, protože opakování je matkou moudrosti. Zaměstnanci ve veřejném sektoru žádné daně neplatí, jen vrací do rozpočtu část peněz, které ze stejného rozpočtu na svůj plat před tím dostali skutečným zdaněním soukromého sektoru. Stejně tak za ně soukromý sektor platí jejich zdravotní pojištění, tedy další daň. Možná, že kdyby konečně někdo z parlamentu přišel a položil základy k legislativní nápravě tohoto dosavadního matení pojmů, někteří lidé ve veřejném sektoru by se konečně začali chovat k těm, kteří je ze svých daní skutečně živí, s větší úctou a respektem vždy, než by přistoupili k nějaké jejich šikaně nebo novým regulacím. Ani pes totiž nekouše do ruky, která ho živí. Musí ale vědět, že ho živí.
AKTUÁLNĚ NABÍZÍM TAKÉ ČLÁNEK:
Legální prostituce a hazard na šestnáct? „Mandatorní výdaje“
.
František Matějka vyšlo na:
Státní zaměstnanci žádné daně neplatí. Je to účelová politická lež