Nejnovější rozhodnutí ECB ze 6. září dokazuje, že euru nejvíce škodí ECB. Po více než dvou letech „zachraňování“ se naše společná měna dostala do tak závažných problémů, které, pokud bude „zachraňování“ nadále pokračovat, mohou být existenční. Problémem není ani tak klesající kurz k dolaru, ale stoupající úroky pro některé země. A už vůbec není pro euro ohrožením odchod nějakého krachujícího Řecka, to jenom politici o tom tak mluví, aby mohli použít peníze daňových poplatníků na záchranu soukromých bank.
Skutečným ohrožením eura je politika Evropské centrální banky (ECB) na čele s Mario Drahi, které jediným cílem má být cenová stabilita, ne její skutečné opatření za poslední čtyři roky jsou s tímto cílem v příkrém rozporu:
1. Enhanced Credit Support (ECS)
Vznešené název pro nezodpovědné poskytování peněz komerčním bankám. V říjnu 2008 se jako reakci na finanční krizi a zhroucený mezibankovní trh ECB rozhodla poskytovat soukromým bankám neomezené množství peněz za jedno procentní úrok. Toto opatření mohlo býti správné v roku 2008, mělo však být již dávno ukončené. Několikrát ECB i oznámila ukončení tohoto programu, no pokaždé ho prodloužila. Poslední avizované ukončení mělo být v prosinci 2009. To samozřejmě taktéž nedodržela a od té doby už raději žádné termíny neoznamuje.
2. Snížení kvality požadovaných záruk
Komerční banky, které si od ECB půjčí peníze, musí složit záruky v určité bonitě. Do 24. října 2008 to byly dluhopisy minimálně s ratingem A-, po tomto datu byly dostatečné už i dluhopisy s ratingem BBB-. To není všechno. Od 3. května 2010 do 25. července 2012 nebyl pro řecké dluhopisy požadovaný rating žádné. Od 31. března 2011 není požadovaný žádný rating pro irské dluhopisy a od 7. července 2011 ani pro portugalské. ECB tak opět snížila kvalitu záruk, čímž zvyšuje případnou státu. Navíc, ECB nezveřejňuje o kolik procent je poskytovaný úvěr nižší jako záruka.
3. Emergency Liquidity Assistance (ELA)
ECB umožnila národním bankám států eurozóny poskytovat takzvané ELA úvěry, čímž jim vlastně dala licenci na tištění peněz. Při ELA úvěru rozhoduje národní banka o tom, komu poskytne peníze a za jaké záruky a tyto peníze v podstatě generuje přímo národní banka v členské zemi. Když tedy ECB přestala 25. července 2012 vykupovat řecké dluhopisy (bod 2), není v tom žádný problém, protože řecká národní banka přejde na ELA. Na zrušení ELA by podle bodu 14.4. statutu ECB byla potřeba 2/3 hlasů.
4. Nákup dluhopisů států eurozóny
Další velký hřích ECB začal 10. května 2010, když ECB po prvé koupila dluhopisy jednoho z členských států, Řecka. Ví se, že od té doby nakoupila ECB dluhopisy za více než 200 mld. eur, no ECB tají, kolik od kterého státu. Nákup dluhopisů (i když zatím jen na sekundárním trhu) je cesta do pekla, neboť v konečném důsledku se jedná o financování veřejného dluhu tištěním peněz. Viz i bod 12.
5. Asset Backed Securities (ABS)
ECB dovolila komerčním bankám vytvořit balíky neobchodovaných cenných papírů firem a jiných komerčních bank a tyto balíky jménem ABS posunout ECB jako záruky za nové úvěry. To umožnilo komerčním bankám skutečné čarování. Například se v balíčcích nacházejí pohledávky z Portugalska se splatností 31. prosince 9999 (ano, čtete správně), nebo pohledávky, které mají banky vůči sobě navzájem nebo dokonce „Own Use Bonds“, což jsou pohledávky vůči sobě. Tento druh založila Allied Irish Bank dne 26. dubna 2011 ve výši 2,87 mld. eur.
6. Podnikatelské úvěry jako záruky
Počínání ECB v posledních letech je zejména o snižování kvality záruk za nové úvěry, jelikož všechny kvalitní aktiva jsou již založené. Dne 8. prosince 2011 přehlasovaly v Radě guvernérů ECB jižné země ty severské a od tohoto dne mohou národní centrální banky akceptovat i pohledávky podnikatelských úvěrů. Tímto by se objem peněz v oběhu měl nafouknout přibližně o dalších 500 mld. eur.
7. Long Term Refinancing Operations (LTRO)
Nejen snižování kvality záruk, ale i prodlužování časových rámců zvyšuje objem peněz v oběhu. Lhůta, která byla původně přes noc nebo jeden týden dlouhá, v zřídkavých případech tři měsíce, byla prodloužená na tři roky. A tak 21. prosince 2011 poskytla ECB úvěry na tři roky za jedno procentní úrok ve výši 500 mld. eur a 29. února 2013 ještě jednou tolik, společně 1.019 mld. eur. Prezident ECB Mario Draghi nazval tuto operaci Dicke Bertha v naději, že dvěma výstřely vyřeší problémy eurozóny. Jak víme, takovým španělským bankám to nijak nepomohlo a celkové problémy se jenom zvětšily.
8. Krytí dlouhodobých úvěrů krátkodobými vklady
Dalším rizikem je časový nesoulad mezi vklady a poskytnutými úvěry. ECB poskytuje v poslední době zejména dlouhodobé úvěry, vždyť jednu třetinu její bilance tvoří LTRO úvěry, které jsou na tři roky. Na druhé straně bilance má krátkodobé vklady, častokrát jenom vklady přes noc. Když se vkladatelé rozhodnou své peníze vybrat, bude muset ECB opět zvýšit množství peněz v oběhu, nebo své pohledávky dostane až za tři roky.
9. Snížení PMR z 2 % na 1 %
Snížení Povinných minimálních rezerv (PMR), o kterém ECB v tichosti rozhodla 8. prosince 2011 vede buď ke zvýšení peněz v oběhu, jelikož banky mohou poskytnout více úvěrů při stejných PMR. Nebo vede ke zvýšení rizika výpadku, jelikož banky mohou snížit objem PMR při stejném objemu poskytnutých úvěrů.
10. Snížení refinanční sazby na 0,75 %
Ještě v létě 2008 byla refinanční sazba 4,25 %. Od té doby ji ECB postupně snižovala až na 1 % a začátkem července klesla na historicky nejnižších 0,75 %. Oficielním důvodem byla vysoká nezaměstnanost a stagnující hospodářství, no tyto problémy se nevyřeší snížením refinanční sazby, ale jenom strukturálními reformami. No i tento zoufalý krok zvýší objem peněz v oběhu.
11. Trans European Automated Real-time Gross Settlement Express Transfer System (TARGET)
Snad největším problémem společné měny je zúčtovací systém TARGET. V podstatě již nejde o zúčtovací, ale kreditní systém, jelikož od roku 2007 dochází k nárůstům zůstatků. Mezičasem má 5 zemí pohledávky vůči TARGETu ve výši 1.100 mld. eur (z toho jenom Německo 750 mld. eur). Před rokem byla tato suma 410 mld. eur (z toho Německo 336 mld. eur). Evropští „partneři“ tak drží Němce za citlivou část těla, aby si Němci náhodou nerozmysleli odchod z eurozóny. V případě odchodu by totiž přišli o velkou část svých pohledávek v TARGETu. ECB nevede žádné statistiky o TARGETu (jenom národní banky, některé měsíční, jiné čtvrtletní, nebo jenom roční) a neexistuje žádný strop pro zůstatky. I USA mají podobný zúčtovací systém mezi 12 pobočkami Fedu (Interdistrict Settlement Accounts, ISA), avšak mají mezi nimi roční zúčtování, které brání nekontrolovatelnému nárůstu.
12. Outright Monetary Transactions (OMT)
Další moudře znějící název, tentokrát se jedná o nákup státních dluhopisů v neomezeném množství. Opět pumpuje ECB víc peněz do oběhu, opět se snižuje kvalita záruk. ECB bude totiž kupovat státní dluhopisy tehdy, když soukromí investoři budou požadovat vysoké rizikové přirážky, které právě odrážejí bonitu země. ECB sice tvrdí, že bude vykupovat dluhopisy jenom takových zemí, které se budou držet přísných úsporných opatření, ale to už známe. I Řecko mělo dostat peníze jenom pokud bude plnit přísné podmínky a mezičasem si tisknout eura sami (viz bod 3).
Uvedené kroky snižují množství peněz v oběhu a zároveň snižují kvalitu záruk, které ECB požaduje za poskytnuté úvěry. Tímto se za posledních 5 let bilanční suma ztrojnásobila a nákup státních dluhopisů v neomezeném množství (OMT) ještě více nafoukne bilanci ECB. V mírových dobách je takovýto prudký růst bilanční sumy bezprecedentní a politika „levných peněz“ je doslova hra s ohněm. Závazek ECB nakupovat státní dluhopisy v neomezeném množství totiž znamená, že o množství peněz v oběhu nebude rozhodovat ECB, ale politici svými (ne)hospodařením a finanční trhy svou ochotou investovat. ECB se defacto vzdává možnosti řídit množství peněz v oběhu a tím významného nástroje v boji proti inflaci.
Ano, i Fed nakupuje státní dluhopisy, čím zvyšuje množství amerických dolarů v oběhu. No existují dva podstatné rozdíly. Za první, americký dolar je světová obchodní měna, což znamená, že USA jsou jedinou zemí, která se dokáže zadlužit ve vlastní měně v zahraničí. A za druhé, Fed bere jako záruky jenom dluhopisy s prvotřídní bonitou, což se věru např. o španělských dluhopisech říci nedá. Když se tedy Fed rozhodne sterilizovat (jinými slovy snížit množství peněz v oběhu) z důvodu rostoucí inflace, tak mu stačí prodat část dluhopisů a tím stáhne příslušné množství dolarů z oběhu. Tuto možnost ECB však již v dohledné budoucnosti nebude mít, neboť bude mít plný trezor toxických dluhopisů, které žádný investor nekoupí.
Historické zkušenosti ukazují, že když centrální banka financovala více jako třetinu státního dluhu, došlo v průměru po pěti letech ke změně peněz, což je v podstatě likvidace měny a je vždy spojena s obrovskými ztrátami obyvatel. Na této cestě se už roky nachází ECB a nejnovějším rozhodnutím ještě víc stouplo riziko, že jednoho dne budeme moci už jenom konstatovat, že instituce, která měla naši měnu chránit, ji zlikvidovala.
Richard Sulík, úterý 11. září 2012 00:00
Čtěte víc: richardsulik.blog.sme.sk