Podepsal mým jménem dlužní úpis a přikázal mi, abych dluh splácel. Prý jsem mu dal plnou moc. Moje peníze však na umoření dluhů nestačily a on mým jménem podepsal nové dlužní úpisy. Nesouhlasil jsem, ale nebylo mi to nic platné. Byl silnější a měl mocné spojence.
Chtěl jsem se s ním domluvit, že takto už to dál nejde. Vždyť mým jménem udělal dluh u věřitelů, které jsem ani neznal a nikdy jsem je neviděl. Abych stíhal splácet alespoň část úroků, musel jsem navíc odevzdávat většinu toho, co jsem vydělal. Přesto to nestačilo a tak jsem se rozhodl, že se na vše podívám zpětně od začátku, abych rozklíčoval, kde jsem udělal chybu.
Přečetl jsem si onu plnou moc, kterou jsem prý tehdy podepsal. Stálo v ní, že zmocněnec může mým jménem udělat vlastně cokoli. Může mě nejen zatížit dluhem, ale zároveň mi donekonečna rozšiřovat moje povinnosti, které jsem v době podpisu plné moci neměl a ani jsem netušil, že bych kdy pod plnění takových povinností spadal. Zdálo se mi absurdní, že bych kdy já mohl podepsat takový dokument, kterým se de facto zbavuji možnosti o sobě rozhodovat.
Ještě horší bylo zjištění, na co jsem si skrze zmocněnce vlastně půjčil, aniž bych to chtěl. Z dluhu, který vznikl výše popisovaným způsobem, jsem si vlastně ani nic nepořídil. Ty peníze dal můj zmocněnec jiným lidem. On jim je ani nepůjčil na vyšší úrok, nebo alespoň za závazek vrácení jistiny. Vážně jim je normálně dal. Možná bych ještě snesl, že z těch peněz jedl můj soused a jeho rodina to, co já a moje rodina, zatímco druhý soused za ty peníze bydlel sám ve stejně velikém bytě, jako já se ženou a třemi dětmi. Každý se někdy dostane do potíží. Byl bych sice raději, kdyby mě o to požádali sami, nebo kdyby tak z mých peněz nežili, jak jsem zjistil, už dlouhé roky, ale budiž. Horší bylo, že ty peníze rozdával dalším, kteří je nepotřebovali. Zatímco oni bohatli a žili si okázale na vysoké noze, můj zmocněnec jim dával na mé jméno vypůjčené peníze na soukromé podnikatelské provozovny, nebo na zaměstnávání dalších lidí v práci, jejíž smysl jsem nechápal. Výsledky té práce si totiž kupovali jen ti, kterým jsem na to skrze onoho zmocněnce, jak jsem pochopil, vlastně dával peníze také.
Další moje peníze pak rozdával třeba na výstavbu takových zvláštních velkých bílých vrtulí na vysokých stožárech, hnusných tmavých panelů na polích, nebo za ně vybraným lidem a firmám platil nějaký prý zelenější benzín a naftu. Jiným pak zase dával moje peníze na to, aby mohli bydlet ve vlastním, když je podporoval nějakými úlitbami na můj účet při čerpání stavebního spoření a hypoték, dalším prý před časem zase umožnil koupit si nové auto, když je nějak z mých peněz podpořil při ničení toho starého. Prý se to jednou vyplatí. Moje peníze posílal taky někam do míst v Africe, kde z nich jedli a žili další lidé, kterým pak posílal další moje peníze na léčbu chorob, které tam před tím neměli, protože jich tam tolik nežilo a nemohli se vzájemně tak rychle nakazit. To se prý nevyplatí, ale dobře to vypadá před ostatními zmocněnci a je to IN.
Minulý týden jsem se s mým zmocněncem potkal a chtěl jsem to zastavit. Chtěl jsem, aby si už víc na moje jméno nepůjčoval. Chtěl jsem, aby se každý snažil žít za to, co si sám vydělá, a teprve když někdo opravdu dře svou držkou v zemi, aniž by za to mohl, zvážili bychom jak mu konkrétně pomoct. Přijel ve velkém drahém autě s řidičem, měl krásné hodinky, voněl na metry daleko a oblek mu seděl. Smál se a řekl, že tu plnou moc jsem mu podepsal, když jsem šel k volbám a hodil jeho straně hlas, a že on nemá povinnost to po dobu čtyř následujících let se mnou probírat. Dal mi jasně najevo, že ho obtěžuju a on jen ztrácí čas. Musel do televize k nějakému Moravcovi, kde měl spicha s dalšími takovými zmocněnci. O pár dní později jsem zjistil, že se cestou ještě stavil v nějaké ECB. Dám teď zrovna peníze z mého nového dluhu na „více Evropy“, nebo tak nějak.
Nestihl jsem mu už ani říct, že jsem jeho stranu nevolil, čímž ta absurdní situace teprve dostává závěrečné grády. Já mu totiž, jak jsem si uvědomil, vlastně ani tu plnou moc nepodepsal. Podepsali mu ji ti, co teď bydlí, jí, žijí a bohatnou z mých dluhů, které nestíhám splácet. Pochopil jsem ale, kde jsem udělal tu chybu. Já blbec měl kdysi v ruce klíče na rozloučenou s těmi předchozími – místo klacku na výstrahu pro ty budoucí.
Aktuálně nabízím také článek na téma:
Kašlu na to, jestli se bude vyjímat na fotkách, a už vůbec neřeším, jak moc ho mají rádi zahraniční politici. Naopak. Čím méně bude oblíbený například v Bruselu, tím v následujích letech lépe…
Můj hlas v přímé volbě prezidenta dostane…
František Matějka, vyšlo na blog.idnes.cz
Kam dál: