Pět set let před naším letopočtem měli Řekové již dost zkušeností k tomu, aby odsoudili demokratickou vládu jako politováníhodný omyl. Asi nejznámější oponent byl Sokrates, Athéňan odsouzený k smrti nadpoloviční většinou, poměrem 280 ku 220.
Prakticky vše co o Sokratovi víme, pochází z knih jeho žáka Platóna. Slavná věštírna v Delfách kdysi označila Sokrata za nejmoudřejšího člověka na světě. Sokrates se rozhodl zjistit, co chtěl bůh Apolón skrze delfské orákulum vlastně říct, a tak začal obcházet všechny významné i nevýznamné muže své doby ve snaze najít někoho moudřejšího než byl on sám, a prokázat tak, že se věštkyně v jeho případě zmýlily. To se mu prý do smrti nepodařilo. Výsledkem snahy zjistit co je moudrost a kdo je moudrý člověk bylo, že začal usvědčovat jednotlivé obyvatele starověkých Athén z blbosti. Sokrates prý usvědčil z blbosti prakticky každého na potkání – politiky, umělce, řemeslníky… ale jak sám tvrdil – nebylo to protože by on sám byl nějak zvlášť moudrý a o jednotlivých problémech toho mnoho věděl. Sokratova činnost se skládala pouze z kritického zkoumání jednotlivých tvrzení jednotlivých lidí. Jakmile si někdo začal protiřečit, anebo jakmile někdo při argumentaci zanedbal prokazatelné objektivní informace, anebo naopak pokud někdo začal prohlašovat neprokázané za jistojistou pravdu – Sokrates takového člověka na místě usvědčil z blbosti a zesměšnil. Alespoň takovou pověst si během svého života dokázal vybudovat.
Konec konců, Sokrates zřejmě nebyl odsouzen k smrti pouze za zločiny proti mravní výchově mládeže a znevažování olympských bohů, jak se často dočteme v současných učebnicích. Podle toho co se o jeho posledním soudu můžeme dočíst ze starověkých zdrojů, ukecaný Sokrates prostě začal lézt bohatým a mocným Athéňanům na nervy, a tak ho tito občané nakonec odsoudili k smrti a popravili. Je prý dokonce pravděpodobné, že kdyby se Sokrates u soudu, jak bylo v tehdejších Athénách zvykem, za svou velkohubost pokorně omluvil s tím „že už bude zticha“, pětisethlavá porota by ho osvobodila a nechala odejít bez jakéhokoliv trestu. Ale Sokrates se Athéňanům za svá slova neomluvil. Omlouvat se aniž by mu někdo prokázal omyl by prý bylo: „Pod jeho úroveň.“ A tak byl nejmoudřejší muž Athén, Sokrates, po zásluze popraven za to, že „do všeho moc kecal“.
Po Sokratovi nám zde zbyly, kromě jiného, také teoretické základy státního útvaru zvaného „republika“. Republiky obvykle charakterizuje především odmítnutí a vymezení se vůči jakýmkoliv formám monarchie, protože většina republik vznikla jako „náhrada za monarchii“. Jako příklad uveďme Řím, Francii, USA, Československo, atd. Slovo „Republika“ vzniklo spojením latinských slov „Res Publica“, což znamená „Věc Veřejná“. Na rozdíl od všech ostatních forem vládnutí se republiky liší tím, že vyžadují psaný zákon, a k dodržování zákona aktivní účast všech svých svéprávných občanů. Anarchie je vláda nikoho, monarchie je vláda jednoho vládce, aristokracie je vláda těch nejlepších, oligarchie je vláda úzké oddělené skupiny lidí. Demokracie je vláda majoritní většiny, plutokracie je vláda bohatých, a theokracie je vláda boží. Republika je uskupení rovnoprávných občanů, ve kterém se všichni dohromady účastní vládnoucího procesu podle základního zákona = ústavy republiky. Nutno podotknout, že v každé republice žijí také „ne-občané“ = otroci, cizinci, zločinci, atp.
Republiky garantují svobodu zpravidla pouze v mezích zákona. Obrazně řečeno, republika může být fašistická jako Sparta, demokratická jako Athény, anebo aristokratická jako Řím. Je celkem jedno jaká práva republika svým občanům garantuje, pokud jsou právo a spravedlnost v republice vymáhány podle stejného metru všem občanům stejně. Rozpad republiky nastává, když její občané nejsou schopni splnit ani základní právní, správní a morální požadavky sepsané v ústavě republiky. Podle Sokrata je tomu tak protože cílem republiky je spravedlnost, a spravelnost ve státě je prý možná pouze za předpokladu, že se všichni nejdříve shodnou na společných neměnných pravidlech.
Intermezzo: „I pledge allegiance to the flag of the United States of America, and to the republic for which it stands, one nation under God, indivisible, with liberty and justice for all.“
Mnoho lidí si myslí, že státní zřízení ve Spojených Státech je demokracie. To je ale hrubý omyl, protože Spojené Státy jsou ústavní republika. To znamená, že každý občan americké republiky má svá ústavou garantovaná práva, jenž mu nemůže vzít žádná majoritní většina. Občan spojených států má právo vlastnit zbraně, a je jedno jestli se jedná o nůž nebo gatling. Občan spojených států má právo myslet si a říkat si co chce, a nikdo nemá právo dát ho za blbé kecy do vězení, neřkuli popravit. Práva občanů Spojených Států jsou sepsaná v ústavě Spojených Států, a tak i kdyby 99% Američanů včetně prezidenta chtělo zakázat svobodu slova a střelné zbraně – podle ústavy na to nemají právo. Toto právo nemají, protože USA nejsou demokracie. USA jsou ústavní republika.
Časy se ale mění. Striktně řečeno, americká republika skončila už válkou severu proti jihu, protože Lincoln neměl žádné ústavní právo držet jižany v unii vojenskou silou. Dalším takovým mezníkem americké historie bylo pravděpodobně založení americké centrální banky – federální rezervy, čímž americká veřejnost ztratila právo mluvit do věcí týkajících se tiskárny na dolary. Vrcholem všeho bylo nejspíš zastřelení prezidenta Kennedyho puškou zepředu, a oficiální tvrzení že to udělal Oswald ze zadu. O WTC, WMD a válce v Iráku raději ani nemluvit. Díky těmto a mnohým jiným zločinům dnes v mnoha oblastech veřejného života v USA selhává ústavní právo – právo na svobodu podle americké ústavy. Když se dneska na nejvyššího amerického úředníka – tj. na prezidenta, špatně podíváte, může vás označit za teroristu a bez soudu poslat třeba na Guantánamo – do americké věznice kde neplatí americká ústava, protože neleží na území spojených států. V Guantánamu se může, co se v USA nesmí – držet vězně bez soudu, mučit, a vraždit.
Amerika kdysi bývala jedinou zemí na světě, kde žádný soused, ani šerif, ani král, ani agent FBI nebo CIA, ani žádní jiní sociální pracovníci neměli právo vstoupit do vašeho domu bez vašeho svolení. A nikdo nesměl být ve vězení bez soudu déle než bylo nezbytně nutné k sestavení obžaloby. Absolutní respekt k osobním právům občana USA rezonuje celou americkou ústavou. Podle ústavy spojených států je dokonce i vybírání daní z příjmů protiústavní, protože žádný člověk nemá právo přijít za jiným člověkem, a vymáhat na něm peníze. Základní příjem americké vlády měl plynout z cel na amerických hranicích, města divokého západu živilo zpravidla DPH. Daně z příjmu v USA začaly jako dobrovolné příspěvky – na důchody, na silnice, na mosty, na B-17tky do Evropy… Američané začali platit daně dobrovolně, ale dneska se v USA za neplacení daní, navzdory ústavě spojených států která nic takového neschvaluje, zavírají lidé do vězení. Tuto americkou protiústavní absurditu zdokumentoval Aaron Russo ve filmu „America – Freedom to Fascism“.
Tyto excesy znamenají jediné: Původní svobodná americká republika – ve své nejčistší formě známá pod pojmem „divoký západ“ – již de fakto neexistuje. Můžeme pouze konstatovat, že smrt byla navozena demokratickou cestou. Američané jako celek zapomněli, že o jejich občanských právech nerozhodují ani majoritní většina ani státní zaměstnanci, nýbrž jen a pouze ústava Spojených Států, a tak o svá ústavou garantovaná práva postupně přišli a přicházejí.
„Demokratické zřízení“, tvrdil Sokrates, „doplatí na to že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“
Když se to vezme kolem a kolem, mocichtivým zločincům je celkem jedno jak se dostanou do vlády. V demokracii se tam dostanou demokraticky, v monarchii třeba zabijí krále a všechny jeho syny. Ať tak nebo tak, v každém státě hrozí že se na vysokou úřední funkci dostane zločinec. A právě proto byla vynalezena „republika“ – měl to být systém schopný obrany před zločinci na vysokých úředních funkcích. Základní premisy moderních republik leží v rovnoprávnosti občanů, ve vládě zákona a v rozdělení moci na soudní, zákonodárnou a výkonnou, jenž každá vznikají různě a mají se navzájem kontrolovat. Další podstatnou součástí moderních republik je také teze o veřejné kontrole nad úředníky a o odvolatelnosti úředníků a politiků. Lidstvo zná problémy s úplatky a zneužíváním úřední pravomoci již tisíce a tisíce let, proto byly tyto praktiky ve všech opravdových republikách definovány a pod hrozbou vysokých trestů zakázány.
Zdravá republika musí disponovat skupinou občanů, jenž Sokrates nazýval „ochránci“. Ochránci jsou občané, kteří aktivně vyšetřují a potírají jakékoliv protiústavní chování ve státě. Na základě dlouhodobých zkušeností se stádním chováním lidí je jasné, že bez dostatečného počtu „ochránců“ je každá republika odsouzena k rychlé smrti. Vlků v rouše beránčím je totiž všude dost. Jinými slovy, pokud republika nedisponuje aktivními, kvalitními a charakterními lidmi kteří se nebojí osobních soubojů, před mocichtivými zločinci ji nezachrání ani ta nejlepší ústava na světě. Proto první akcí tyranů zpravidla bývá zavírání, mučení, a vraždění „nepohodlných“ osob. Tyrani ví že charakterní lidé jim půjdou po krku. Aby se tyrani k moci nedostali, občané republiky nesmí ostatním občanům republiky – a to prosím včetně státních zaměstnanců – dovolit porušovat práva a povinnosti sepsané v ústavě republiky. Stát je totiž, stejně jako oheň, dobrý sluha ale hrozný pán.
Celé naše právo se točí kolem slovíček, a tak pokud lidé překroutí význam slov, překroutí i význam zákona. Proto si neodpustím jedno poslední moudro na závěr: Podle starověké definice je demokracie proces, při kterém rozhoduje majoritní většina při hlasování. V republice rozhoduje ústava. Republika není demokracie. Demokracie je pouze v republikách užívaný způsob rozhodování. Z toho vyplývá že volby nejsou řešením korupce v republice. Korupce v republice musí být potírána podle zákona skrze vyšetřování a soudy. Ale takové vyšetřování je činnost zdlouhavá a náročná, a k tomu často společensky nebezpečná, takže se do toho nikomu zpravidla nechce.
Na konec se musím trochu vymluvit. Nejsem žádný expert a pro mě za mě bych dokázal žít třeba i v království dobrého krále Miroslava, kde se při práci zpívá. Toto tematické slohové cvičení jsem vymyslel po přečtení dvou kousků antické filosofie (Trial and Death od Socrates ; The Republic). To je veškerá moje kvalifikace. Chtěl jsem asi upozornit na to, že i republika má své ideologické základy, což je možná dobré vědět, když už v jedné takové republice sami bydlíme.
Vyšlo na dfens-cz.com 12.11.2010 8-P