Po publikaci odhadů o skutečné úmrtnosti v armádě junty během „proti-teroristické operace“ (ATO), že v tomto regionu zemřelo 8 000 až 12 000 vojáků, k tomu lze mít četné důležité poznámky:
O těchto ztrátách články v češtině např.:
Igor Panarin: Celkové ztráty ve válce na Ukrajině (2. 5. – 31. 8. 2014)
Celkové ztráty Ukrajiny od 2. 5. do 17. 8 2014 (revidované údaje)
Skutečné ztráty ukrajinské armády – okolo 10.000 karatelů
Skutečné ztráty ukrajinské armády – okolo 10.000 mužů.
Vojenský briefing z Donbasu-Luganska: Těžké ztráty ukrajinských ozbrojených sil
Svodka bojů v Novorossii za 23. 9. 2014
1. Tato čísla samozřejmě nejsou ověřená. Nepřipadají mi však jako nepodložená ve světle Porošenkova přiznání, že Ukrajina během ATO ztratila kolem 65% obrněných vozidel. A že to vypadá, že Ukrajinské letectvo je v podstatě zničené. To se ale v posledních týdnech přestalo prezentovat.
2. Předpokládáme-li, že tato čísla jsou pravdivá, pak Ukrajina právě zažila masakr, jaký nemá v evropské zemi od Druhé světové války precedens. Je třeba také říci, že ty boje nabyly na plné intenzitě až po pádu Slavjaska 5. července 2014. Boje kolem Slavjanska v květnu a červnu měly jen nižší intenzitu. Proto je tudíž jisté, že ten objem utrpěných ztrát lze přičíst bojům, které se odehrály po pádu Slavjanska 5. července 2014. Jinými slovy bylo nejspíš 8 000 až 12 000 ukrajinských vojáků zabito v období asi dvou měsíců od 5. července 2014 do oznámení zastavení palby 5. září 2014. Je-li tomu tak, znamená to, že v té době ztrácela Ukrajina muže tempem zhruba 129 až 190 denně. Nic srovnatelného se v Evropě nedělo od té doby, kdy se Německo 9. května 1945 vzdalo.
3. Dalším způsobem, jak se na tento rozsah ztrát podívat, je uvážit, jaké činily procento těch Ukrajinských sil, které byly zapojeny do ATO. Většina čísel, která jsem slyšel, uváděla velikost těchto sil v regionu na 60 – 80 000 mužů. Jsou-li odhady mrtvých na 8 000 až 12 000 blízké pravdě, pak je desetina (10%) až pětina (20%) těchto sil mrtvých. Skutečnost byla určitě horší, jelikož jistě neproporcionálně vyšší podíl mrtvých bude u vojáků na frontové linii, kteří představují pouze část jednotek zapojených do ATO. Značná část těch 60-80 000 mužů v silách zapojených do ATO budou podpůrné a logistické jednotky, u nichž lze čekat, že z toho vyšly daleko lépe. Jednou jsem četl, že míra ztrát větší než 5% v bojové akci je více než lze rozumně očekávat, že jednotka snese, a cokoliv nad tohle číslo, jednotku učiní nebojeschopnou. Pokud jsou čísla 8 000 až 12 000 nějak blízká pravdě, pak byl 5% podíl překročen, a v takovém případě přestala Ukrajinská armáda existovat jako účinná síla.
4. Také bych řekl, že se mi zdá jasné, že objem ukrajinských ztrát převážně postihl vojska pravidelné armády. Je mi jasné, že při těch bojích různé ty polovojenské bojůvky extrémistických pravičáků na frontové linii válčily zřídka, a spíše se jich používalo k terorizování lidí v zázemí.
.jpg "Největší slitek investičního zlata")
5. Pak tu vyvstává otázka, jak k tomuto debaklu došlo? I kdyby to vyčíslení ztrát na 8 000 až 12 000 bylo snad přehnaných, tak člověk ještě musí vzít v úvahu ztrátu 65% ukrajinských obrněných vojenských vozidel. Tvrzení, že Ukrajinci museli bojovat s regulérní Ruskou armádou, jsou jasný nesmysl, takže v tomhle vysvětlení tohoto debaklu nespočívá.
6. Zaprvé je třeba říci, že tady nevidíme u ukrajinských vojáků nedostatek odvahy nebo odhodlání. To nebyl kolaps, jaký jsme zažili, když Irácká armáda bojovala s ISIS, kdy vojáci pod vedením svých důstojníků prostě stáhli ocas mezi nohy a zdrhli. Spíše jde o případ armády, která vykrvácela v průběhu týdnů těžké opotřebovávací války během letních měsíců. Skutečnost, že počty obětí byly tak vysoké, naznačuje, že tu u vojáků nešlo o nedostatečnou kázeň nebo odvahu. Naopak to ukazuje na mimořádnou disciplínu a statečnost vojáků vrhaných jejich veliteli do mlýnku na maso stejným způsobem, jaký nám Britům, jako jsem já, vyvolává nepříjemné připomínky bitvy na Sommě. Tvrzení pronášená s výkladem dění v únoru a březnu, že Ukrajinské ozbrojené síly byly tak zdrchané kvůli Janukovičovi, že prakticky přestaly existovat, čehož důkazem je dění v červenci a srpnu, jsou prostě nesmyslná. Mám silné pochybnosti, že by vojáci ze kterékoliv západoevropské země byly dnes schopni tak dlouho podstupovat boje, kdyby trpěli takovýmito ztrátami.
7. Myslím, že vysvětlení tohoto debaklu prostě a jednoduše spočívá v katastrofálním vedení ze strany junty.
8. Je jasné, že poté, co junta v únoru na Ukrajině uchvátila moc, tak profesionální vojenské vedení už nemělo důvěru. Operační kontrolu nad ATO zjevně dostali psychopatičtí amatéři jako Parubij, Jaroš, Avakov a Ljaško. Po klíčovém zasedání Bezpečnostní rady z 30. června 2014, která rozhodla o obnovení ofenzivy, generál Kovaljov („Koval“), tehdejší ministr obrany junty, který byl alespoň profesionální voják, buď rezignoval, nebo byl daleko spíše vyhozen (údajně přeložen na jinou funkci, po čemž zjevně zmizel). Nejspíš měl k pokračování ofenzivy námitky. S jeho odchodem připadla kontrola nad armádou na lidi jako Parubij, Avakov a spol., kteří neměli o vedení války ani ponětí. K těm se přidal Geletěj, nový ministr obrany, který je spíše bezpečnostním důstojníkem než vojákem. Tito lidé postrádající chápání války nebo znalost vojenského velení strávili zbytek léta vrháním Ukrajinské armády do jejího zničení opakovanými útoky na pozice NAF spolu s plošným bombardováním obytných oblastí a s nasazováním svých nacistických křupanů k vraždění a terorizování civilistů. Aby to bylo ještě horší, tak se v dalším projevu svého ignorantství a arogance rozhodli vést válku podle kalendáře, když si svévolně stanovili uzávěrku pro vítězství na Ukrajinský den nezávislosti 24. srpna 2014.
9. Naproti tomu NAF v určitém okamžiku jasně získaly řádné profesionální vojenské vedení s řádným štábem a ústředím skládajícím se, vypadá to, z penzionovaných štábních důstojníků z Moskvy, kteří zřídili ústředí ve východním městě Krasnodon na ruské hranici. O těchto lidech víme velice málo, ale Strelkov nepřímo přiznal, že jedním z důvodů jeho přeložení bylo to, aby uvolnil místo pro profesionálnější vojenské vedení, které on sám poskytnout nemohl, jelikož on není vyškolený voják. To by mohlo znamenat, že to byli ti lidé z Krasnodonu. A ti, jak to tak vypadá, to vedli svým klasickým způsobem boje defenzivní bitvy sovětského stylu s využitím měst jako Doněck a Lugansk sloužících jako bariéry, za nimiž se budovaly obrněné zálohy schopné ofenzivních akcí. Je tu trochu paralela (ač jasně ne v bojích tak obrovitého rozsahu) s bitvou u Kurska.
Takhle přinejmenším ten katastrofální kurz ATO vnímám já. Samozřejmě, to se v první řadě nemělo nikdy rozběhnout. Jeho spuštění bylo zločinem. Takovým způsobem tedy chápu, že to bylo vedeno, jak k civilistům, kteří byli plošně masakrováni, tak i k ukrajinským vojákům vyslaným na jatka, kteří se do toho proti své vůli dostali. Každý, kdo předstírá skutečné ukrajinské vlastenectví, by tentokrát měl odsoudit nikoliv Putina a Rusy, nýbrž ty, kteří jsou odpovědní za poslání tolika ukrajinských synů na smrt za nejapných výkřiků „Sláva Ukrajině.“
Alexander Mercouris je bývalý britský advokát a expert na mezinárodní právo.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
Čtěte také:
- Vojenský závod na východní Ukrajině zdevastovala obrovitá exploze; Kyjev obvinil Rusko z použití taktické atomovky
- Dezinformační válka se eskaluje: Ukrajina a rebelové se vzájemně obviňují z útoku na konvoj uprchlíků
- Jak poznáte, že Rusko vtrhlo na Ukrajinu
- Kyjev vyhlašuje válku, ale ukrajinští vojáci odmítají bojovat