Američané žehrají na Čínu kvůli svému obchodnímu deficitu. Na obchodní deficit ale vždy musí být dva. Jeden, kdo zboží prodává (např. Číňani), a další, kdo zboží kupuje (např. Američani). Kárat za deficit jen jednu stranu kontraktu je hloupost.
Politikům se obvykle deficit obchodní bilance nelíbí, vidí v něm ztrácení pracovních míst ve prospěch ciziny a snaží se mu čelit ovlivňováním kurzu, kampaněmi za kupování domácího zboží apod. Taková snaha je ale marná. Zakopaný pes je totiž jinde.
Kdyby se nezadlužovali, neměli by obchodní deficit
Když někdo kupuje čínské zboží (američtí dovozci), potřebuje čínské peníze – juany. Když někdo kupuje juany (Američani), musí být někdo druhý, kdo kupuje dolary (Čínani).
A co že Číňani dělají se svými dolary, když nekupují tolik amerického zboží jako Američani čínského?
Kupují americké dluhopisy. Na nákup amerických dluhopisů musí být dva. Kupují je Číňani a prodávají je Američani. Američané prodávají tolik dluhopisů proto, že nejsou schopní hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Kdyby Američané nedělali vládní dluhy, nekupovali by Číňané americké dluhopisy. A Američané by s Čínou neměli obchodní deficit.
Ekonomové už stovky let vysvětlují politikům podstatu jevu zvaného obchodní deficit a politici to stovky let nejsou schopní pochopit.
Nesmyslnost stížností na obchodní deficit lze ukázat na následujícím příkladu:
Kdybych Vám prodal směnku na 10 tisíc korun, Vy jste mně za ni svěřili 10 tisíc korun a já si od vás za deset tisíc korun koupil kolo a pak vám nadával za to, že se mnou máte obchodní přebytek a ještě si střádáte moje dluhopisy, co byste mi asi řekli?
Nedivme se tedy Číňanům, že si amerických nářků shovívavě nevšímají.
Petr Mach je ekonom a předseda Strany svobodných občanů
kam dal?