Současná koaliční vláda Petra Nečase pod taktovkou Miroslava Kalouska rozčiluje v této zemi snad každého, kdo není v partě kluků, co spolu mluví, která spokojeně vyžírá státní krmelce, dotované pod hrozbou mnohaletých kriminálů produktivními daňovými poplatníky. Vláda, stejně jako její premiér, je natolik nečitelná, nekontiuitní, nemastná, neslaná, alibistická a většinou i předpodělaná, že za politické srdíčko může chytnout asi opravdu jen málokoho.
Nedávné krajské volby ukázaly, že její upocená eurosocialistická politika odradila většinu bývalých voličů vládní koalice, kteří, dle volebních programů, očekávali nástup razantních reforem, podporujících svobodný volný trh, snížení byrokratické zátěže či pročištění zákonné a daňové džungle. Místo toho se dočkali tradičních žabomyších válek o koryta, klientelistických hrátek o vliv, dlouhých hádek o dělení volební kořisti a nesystematického lavírování, s primárním zájmem o co nejdelší protažení časů blahobytného chrochtání v křeslech Strakovy akademie.
Nelze se tedy divit, že Nečasův zoufalý kabinet jaksi pozbyl důvěry obyvatelstva a jeho prohlášení, vize i činy vzbuzují už jen útrpný úsměv a čeká se na jeho totální sebedestrukci. Na palubě nakonec asi zůstane jen ministr Kalousek a spící admirál šlechtického původu, kteří po našití poslední rolničky na barevnou čepici ministerského předsedy, demonstrativně přestřihnou jeho svazácký průkaz a zahájí šamanské tance kolem nekonečně prázdné státní pokladny.
Vládní zoufalství tak porodilo zoufalství lidové. Nikoliv však jednolitý blok odporu a národního souznění jako v roce 1989 proti bolševikovi, s miliónem nadšených demonstrantů na Letné, ale spíše jako pouťovou směsku pestrobarevných vyvolávačů hesel, kteří většinu svojí energie i invence vypotřebovali na hlasitost překřičení konkurenčních lidových tribunů. Inu, máme přeci demokracii, tak proč nakonec ne, že?
Podle skladby a počtu sobotních demonstrantů na Václavském náměstí je však možno soudit, že Čechům ještě není tak úplně zle. Na veselici rudých odborářů, na kterou prý náhle zchudlé Zavadilovo předsednictvo nenašlo dostatek finančních prostředků, aby mohlo pro profesionální soudruhy stávkostachanovce vypravit vlaky a autobusy, či jim do torničky přispět řízkem, lahváčem a dárkovým poukazem do Kotvy, přišlo o hodně méně nespokojených než očekávaných sto tisíc. Nezachránili to ani Falmerjugend pod prapory CCCP, ani brigády socialistické práce bývalých pohraničních střelců do zad. Jak to? Nevadí snad národu současná politická situace? Nevadí národu, že se všude krade a ani poledne se nedrží? Nevadí snad národu, že není vidět světlo na konci všech možných korupčních tunelů?
Ale ano. Vadí. Vadí a moc! I mě vadí, že jsem svojí vládou okrádán, ponižován a pasován do role dojné krávy s právem jednou za čas si zvolit menší zlo, protlačené propagandou medálních zaklínačů hadů a přeplacených reklamních agentur. I mě vadí, že se musím stydět za činy svých ministrů, zákony poslanců či sociálně ekonomické fantasmagorie nekompetentních “vládních odborníků”. Nic na světě mě však, stejně jako spoustu mých přátel a známých, nepřinutí uvěřit, že by mi bylo lépe, kdyby se splnily vize a mocenské choutky demagogické bandy, která 17. listopadu 2012 promlouvala na Václaváku z odborářského pódia a tleskala pod ním, mávajíce rudými prapory s hvězdou, srpem a kladivem.
Jednak jsem už jejich “dobrodiní” v životě jednou zažil a nezapomínám, ale hlavně si myslím, že sociálkomunistické utopistické kecy o páchání dobra za cizí peníze, neznamenají nic jiného než systematické promyšlené okrádání obyvatelstva, masivní přerozdělování s demoralizující korupční nadhodnotou a likvidaci systému rovných práv a svobod pro každého jedince. Stačí, že na tuto populistickou notu hraje v míře, pro mne sice nestravitelné, ale nikoliv ještě bolševicky destruktivní, současná vládní pseudopravicová garnitura. Nechci tedy nahradit menší zlo zlem ještě větším, obludnějším a historicky dávno znemožněným.
Nemohu tedy tleskat papalášům z ROH, nevrózních z faktu, že se jim nedaří narežírovat alespoň týdenní generální stávku, naivním nladíkům s vizí znovuspojení proletářů všech zemí či afektovaným výkřikům socialistické “ekonomky” Švihlíkové, zmatené ve svých proklamacích natolik, že požadovala konec vlády jedné strany!?
Toto by měla být nová elita národa? Tito by chtěli vést společnost k prosperitě bez dluhů a blaženému svobodnému životu všeho lidu? Tito salónní teoretikové třetích cest z vyhřátých, erárem dotovaných, kancelářských pelechů, parazitující na nedokonalostech demokratického zřízení? Děkuji, nechci! A ačkoliv se snažím všemožně pochopit myšlenkové pochody oněch “obyčejných” lidí z davu pod koněm, jejich frustraci, zlost i nenávist, která tam bublala jako ve vroucím kotli, nevím. Abych při své postavě vzal transparent s nápisem “JÁ MÁM HLAD!” a na náměstí se pak objímal s mladými komsomolci, nadšeně hýkal při soudružských projevech Zavadila či Švihlíkové a spolu s nimi vzýval duchy rudých vrahů, to tedy ne. Tak zoufalý nejsem a nikdy nebudu!
Diskuse bez registrace ZDE.
Karel Kříž vyšlo na:
Zoufalství na Václaváku aneb naděje jménem Švihlíková?