Mně se líbí ten nápad, že prosperitu lze nadekretovat v komuniké G20. Světoví vůdci v Brisbane se nonšalantně zavázali ke dvouprocentnímu růstu. (Proč ale jen dvě procenta? Proč ne třeba 20 procent? Nebo rovnou 200 procent? Kdo ví, když je to tak snadné?) Mezi tím v reálném světě se mezera mezi Kontinentální Evropou a zbytkem planety zvětšuje čím dál rychleji.
Eurozóna se technicky vyhnula své třetí recesi za šest let. Po prudkém poklesu ve druhém kvartále letošního roku se jí povedl ve třetím 0,2 procentní růst. To ale zjevně nestačí, aby ze sebe setřásla svůj stav oslabení.
Šest let po úvěrovém krachu se všechny ostatní kontinenty už robustně zotavily. U Evropy se ale její pokles jeví jako chronická choroba.
Ta infekce se už rozšířila přes celý kontinent. Prozatím jsou jeho tři největší ekonomiky Francie, Itálie a Německo, na něž připadá dvě třetiny Eurozóny. A ty všechny tři zažívají opakující se záchvaty této nemoci.
Francii se povedlo vrátit se k růstu převážně kvůli masivním injekcím vládních peněz do zdravotní péče. To je ale těžko řešení. Právě naopak, je to více takové medicíny, která škodí pacientovi víc než samotná choroba. Francie měla naposledy vyrovnaný rozpočet v roce 1974. Takhle se to vést nedá.
.jpg "Film o tom jako odejít z diktátu Bruselu a zůstat na evropském trhu")
Itálie je teď v poklesu už po 12 po sobě jdoucích čtvrtletí. A ve skutečnosti podle jednoduché aproximace od té doby, kdy bylo zavedeno euro, už nikdy nerostla.
Ale i kdyby byla churavost Francie a Itálie předpověditelná, tak zvolnění v Německu je už šok. Tento největší stát EU až dosud nesl tíhu jednotné měny. Jednal tak zčásti s pocitem historické odpovědnosti – v upřímné, i když nesprávné víře, že evropská integrace učiní možnost války méně pravděpodobnou – a zčásti proto, že euro až dosud Německu přinášelo přeci jen výhody.
Je sice pravda, že sesypání Středomoří donutilo německé daňové poplatníky, aby odepsali pohledávky za rozmařilejší vlády. Na druhou stranu to ale stlačilo hodnotu jednotné měny, a tudíž to Německým exportérům přineslo prospěch z uměle nízkého směnného kurzu.
Prozatím ale bylo Německo podobně jako Atlas schopno nést na svých bedrech tíhu eura. Začíná se ale potit a vrávorat. Německý export, až dosud příběh ohromného úspěchu v Eurozóně, se teď propadá rychleji než kdykoliv od počátku globální krize.
Někteří to svádí na vzájemně si zasazované ekonomické sankce s Ruskem uvalené kvůli válce na Ukrajině. Jiní argumentují, že se odhaluje skrytý účinek slabého eura v podobě roků nedostatečných investic. Ať už je vysvětlení jakékoliv, tak němečtí analytici srazili předpovědi růstu. Zpráva od pěti vůdčích ekonomických institutů této země, tzv. Mudrců, říká, že ekonomika „stagnovala“ a předpovídá růst nezaměstnanosti.
Nemůžeme se utěšovat myšlenkou, že Eurozóně se nedaří zotavení, protože se soustřeďuje na splácení svých dluhů. Naopak zadlužování nadále roste. Špatné dluhy bank Eurozóny se teď odhadují, že jsou o 18,9 procenta vyšší, než se před tím myslelo, tj. na asi 880 miliardách euro – tj. ekvivalentu devíti procent celé ekonomiky Eurozóny. Italský národní dluh vyrostl na 133 procent HDP; belgický na 107 procent.
Teď už dávno nevypadá věrohodně, když se z toho obviňuje někdejší krize toxických hypoték. Všechny ostatní kontinenty se už přesvědčivě sebraly. A ve skutečnosti to udělala už i Británie, která je teď nejrychleji rostoucí ekonomikou v G7. Problémy EU jsou starší a hlubší než nějaký úvěrový krach.
.jpg "Investiční zlato od 1320 Kč")
Dlouhodobé ukazatele jsou pro Evropu chmurné. Ač jednotná měna určitě urychlila ekonomický úpadek EU, tak ho nezpůsobila. Podstatu problému lze formulovat jednoduše. Příliš málo lidí vytváří bohatství a příliš mnoho jich ho konzumuje. Evropané tráví více a více času vzděláváním a po odchodu do důchodu žijí déle a déle. Mnozí z nich stráví těch pár let mezi tím prací pro vládu.
Obyvatelstvo Evropy v pracovním věku vyvrcholilo v roce 2012 na 308 milionech a do roku 2060 poklesne na 265 milionů. Poměr penzistů k pracujícím podle Economistu vzroste z 28 procent na 58 procent – a i tahle statistika předpokládá příjezd milionu imigrantů každý rok.
Emmanule Todd, údajně vůdčí francouzský demograf, si v těchto číslech v rámci Evropy všiml velké variability: Británie a Skandinávie mají daleko mladší obyvatelstvo než Kontinent. Poukazuje na to, že Anglosféra – tj. Spojené státy, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Británie – budou mít brzy více lidí než kontinentální Evropa, a uznává, že Británii by se vedlo lépe spolu s dalšími anglicky mluvícími demokraciemi.
A má pravdu: Jsme teď členy jediného obchodního bloku na planetě, který je v poklesu. Kalkulace, které jsme provedli, když jsme v roce 1973 vstupovali do tehdejšího EHS, se ukázaly být špatně.
V té době jsme se dívali přes Kanál La Manche a viděli jsme to, co vypadlo jako příběh kypícího úspěchu. Všímali jsme si, jak má naše libra pořád menší a menší hodnotu, kdykoliv navštívíme Německo, a čítávali jsme chytré články o tom, jak je „Rýnský model“ ekonomiky lepší než ten náš. Rozhodli jsme se přichytit se svým vozíkem za to, co vypadlo jako nejsilnější lokomotiva planety.
Ve zpětném pohledu ale naše načasování sotva mohlo být horší. Západní Evropa opravdu v letech 1945 až 1973 neskutečně předčila Británii, když se tehdy zotavovala z uměle nízkého základu kvůli Druhé světové válce. Británie měla na rozdíl od většiny států Kontinentu nahromaděný kolosální dluh z boje proti Hitlerovi a strávila další tři desetiletí jeho gumováním pomocí inflace s kalamitními následky pro naši ekonomiku.
Ten obraz se ale změnil s ropným šokem roku 1974. Západní Evropa náhle přestala být tím pádivým úspěchem, jak jsme si to o ní mysleli. Nebyli jsme zdaleka se svým vozíkem zachyceni za nějakou lokomotivou, přikovali jsme se k mrtvole.
A co hůř, udělali jsme to přesně v tom momentě, kdy země Společenství a anglicky mluvící ekonomiky po celém světě začaly s růstovým vzepětím, které přetrvalo až do dnešních dnů. V roce 2013 ekonomiky Commonwelthu předběhly Eurozónu.
.jpg "Placka Petra Macha")
Všechny země jádra Anglosféry podle projekcí příští rok porostou mezi 2,5 a 3,1 procenty. Indie podle MMF poroste o 6,4 procenta. My ale s žádnou z těchto zemí nemůžeme podepsat bilaterální dohody o volném obchodu. My jsme se totiž své obchodní politiky 1. ledna 1973 vzdali ve prospěch Bruselu.
Důvod pro to být v EU byl překonán také i technologicky. Na počátku 70. let jsme ještě mohli argumentovat, že regionální obchodní blok je cestou vpřed. Ale ve věku Internetu tomu už nikdo vážně nevěří. Na geografické blízkosti nikdy nezáleželo méně.
Za pár desítek set se snad bude nahlížet na těch 40 let, během nichž jsme se vzdali svého skutečného zázemí, a uměle jsme se přesměrovali na obchod s Evropou, jako na úchylku. Když Charles de Gaulle vetoval náš vstup do EHS, dal pro to velice dobré zdůvodnění. Británie, jak vysvětloval, byla „odříznutým mořským ostrovem propojeným se svými směnami, svými trhy a svými zásobovacími trasami s národy v nejrozmanitějších a často nejzastrčenějších koutech.“
A opravdu. A ty národy v zastrčených koutech si udělají daleko přirozenější obchodní blok než EU provázaný společným jazykem a zákonem, svými zvyky a historií. Konec konců celým účelem obchodu je směna na pozadí rozdílnosti. Nikdy nedávalo moc smysl opouštět rozrůzněné trhy, které obsahují zemědělské i na průmyslu a službách založené ekonomiky ve prospěch unie podobných západoevropských států.
David Cameron, když se na G20 podíval kolem stolu, tak si těžko mohl nepovšimnout, že jsou to jeho evropští kolegové, kdo mají nejhorší problémy. Británie je na špatném místě.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com
Čtěte také:
- Průmyslová produkce v eurozóně v květnu poklesla o 0,3 %
- „Opustí-li Británie Evropu, je ztracená,“ říká šéf německé euroskeptické strany
- Němečtí euroskeptici by mohli ochromit zotavení Eurozóny, zjišťuje ratingová agentura
- Merkelová Evropě: Připravte se vzdát se suverenity
- A nejrychleji rostoucí ekonomikou Eurozóny s 25,9% nezaměstnaností je…