Nejméně jedna čtvrtina autorů studovaných ke zkouškám z anglické literatury by měla být černých nebo původem z jiných etnických menšin, říká zpráva vzdělávací charity Výuka v první řadě.
Vypadá to, že charita Výuka v první řadě původně založená s ušlechtilým cílem přesvědčit absolventy univerzit, aby nějaký čas strávili jako učitelé, než přejdou do lukrativnějších profesí, Černým životům sežrala všechnu tu rozdělující, rasistickou povídačku.
Úvod té zprávy – Chybějící stránky: Zvyšování rasové diverzity v literatuře, kterou vyučujeme – uvádí tisíce mil vzdálenou smrt George Floyda na druhé straně Atlantiku jako inspiraci.
Po vraždě George Floyda rukama policie a zajištění narůstající podpory pro hnutí – Na černých životech záleží, jsme se jako mnoho jiných organizací zaměřili na naléhavé požadavky, abychom zaujali aktivnější roli ve vymýcení rasismu ze společnosti.
A jejich brilantní řešení. Systém kvót, podle kterého by 25 procent autorů požadovaných na nižší středoškolskou zkoušku z anglické literatury pro všechny britské 16leté mělo být původem z etnických menšin.
Rovněž prosazují dodatečné financování ke ‚školení a podpoře učitelů při řádném zkoumání rasismu jejich žáků.‘ A také vytvoření fondu ‚financování pro školy, aby nakoupily knihy konkrétně od spisovatelů z etnických menšin.‘
„Absolvoval jsem střední školu, aniž bych studoval jedinou knihu sepsanou černým autorem,“ tvrdil v předmluvě černý učitel angličtiny Jason Arthur.
Možná. Ale vypadá to jako dost plytká stížnost, když mnoho britských dětí odejde ze školy, aniž by se alespoň povrchně obeznámili s Chaucerem, Miltonem, Shakespearem, Jane Austen, Charlesem Dickensem a mnoha dalšími ze základních děl anglické literatury.
Určitě by mělo být prioritou škol, využít to málo času, co je k dispozici v jejich už přecpaných výukových rozvrzích, aby byly co nejlépe uvedeny do toho, co bylo napsáno – a radši než by se knihy měly vybírat čistě na základě kůže autora.
Je prostým faktem vyplývajícím z historických důvodů, které nemají téměř nic společného s rasismem, že neexistuje ani jedno dílo anglické literatury před 20. stoletím, které by bylo napsáno autorem z etnických menšin.
Většina škol se všemožně snaží to napravit tím, že děti povzbuzují, aby při každé příležitosti četly kusy prózy a poezie od Mayi Angelou a Benjamina Zephaniah, ani nemluvě o Malorie Blackan Piškvorky o světě, kde jsou dominantní rasou černoši a bílí jsou utlačovanou menšinou.
Takže, když Arthur mluví o tom, že nestudoval o ‚jediné knize napsané černým autorem,‘ tak neříká nic smysluplného, natožpak šokujícího. Počet ‚jednotlivých knih‘ psaných i bílými autory a studovaných ve školách ke zkouškám je malý až skoro žádný, ale protože podle současné školské ortodoxie si děti neporadí s delším čtením, tak se to radši dělá studiem spousty výtažků z těch knih.
Je skličující, ale teď už ani ne překvapivé, když kdysi obdivuhodná a převážně nepolitická vzdělávací charita protlačuje rozdělující, anti-intelektuální a oblbující povídačku.
Výuka v první řadě tak nabízí další důkaz O‘ Sullivanova zákona: že jakákoliv organizace nebo podnik, který není výslovně pravicový v průběhu času zlevicovatí.
Samozřejmě, že děti v tom budou ty, co nejvíce ztratí, když ze školy odejdou ještě méně gramotné než jakákoliv generace posledních dvou století.
Getty Images
1 Oct 2020