…aby posílilo legitimitu slábnoucího socialistického establishmentu… O jednotlivých kandidátech bylo v uplynulém období řečeno snad již opravdu vše a není nutné se ke konkrétním pozitivním a především negativním charakteristikám zevrubně vracet. Obecnou charakteristikou v podstatě všech je příslušnost k současnému establishmentu a socialistické ekonomické doktríně (bez ohledu na jejich případně deklarovanou nezávislost, pravicovost či idealismus). Ve svých minulých schematických textech jsem také velmi stručně vyjádřil názor, že záporné a diskvalifikační charakteristiky všech devíti kandidátů (ač u každého jiného druhu) jsou pro pravicově liberálního voliče natolik silné a představují shodně intenzivní zátěž pro prezidentský úřad, že nejprincipielnější volbou je bohužel neúčast v takovém rozhodování.
Na rozdíl od mnohých spoluobčanů se současně domnívám, že výběr z omezeného portfolia osobností volbu ztěžuje, v porovnání se sněmovními, krajskými a částečně i komunálními volbami. Občan se dle mého názoru může díky jistému názorovému rozpětí jednotlivých politických uskupení snadněji ztotožnit s určitou politickou stranou než s konkrétním kandidátem, který je názorově vyhraněný nebo naopak programově velmi „šedivý“.
Ač zásadně a racionálně nesouhlasím s většinou pozitivních argumentů proč proaktivně volit určitou osobnost, rozhodně však neodsuzuji ty, kteří se svou volbou rozhodli hlasovat primárně proti určitému kandidátovi či skupině kandidátů („jdu volit proto, aby na Hradě nakonec neseděl…“). Jejich pohnutky do značné míry chápu a odvahy původně nerozhodnutých si vážím. Snaha dopomoci na Hrad raději špatnému kandidátovi, než kandidátovi katastrofálnímu, má jistě svou logiku. Z výše uvedeného principu rovněž neodsuzuji volbu jakéhokoliv konkrétní osobnosti, neboť je všechny považuji za stejně silně rozporuplné, ač každého z jiného důvodu či jiného souboru důvodů. Pro mne je princip nepodporování menšího zla (chcete-li méně problematického kandidáta, který však stále zůstává „nestravitelný“), jasnou primární zásadou, kterou ve svém rozhodování upřednostňuji. A u tohoto principu bych se nyní krátce zastavil.
Má tedy „nevolba“ vůbec nějaký smysl? Často slýchám argument, že člověk, který nevolí, automaticky ztrácí morální právo kritizovat jinými realizovanou volbu či samotný výsledek, neboť on sám svoji šanci promarnil. To je ovšem falešné a vadné klišé. Nabízím vždy porovnání s realizováním nevolby v době výběru z kandidátek Národní fronty před listopadem 1989. Bylo nevolení legitimním vyjádřením názoru na tehdejší zablokovanou politickou situaci? Jistě, že ano. A ztráceli takoví „rebelové“ oprávnění kritizovat komunistický režim? Jistě, že ne. Možná namítnete, že naše situace není tak politicky vyhrocená jako před čtvrtstoletím, ale společné rysy, například rigidnost politické konstelace, záměrné omezování svobod a manipulace s veřejným míněním pomocí médií, oba systémy do určité míry připodobňuje.
Co by se stalo, kdyby podobně uvažujících byla drtivá většina? Oponenti tvrdí, že si takto nezodpovědní voliči neuvědomují, že by za ně rozhodla mizivá menšina a na Hrad by byl stejně zvolen jeden z kandidátů. Že je prý nevolení dětinským a alibistickým rozhodnutím. Prezident bude zcela jistě zvolen, to ano. Ale pokud by teoreticky byla volební účast minimální, mandát a legitimita nově zvoleného prezidenta by byly taktéž minimální. Současně by také padly poslední zbytky argumentace typu „kdo nevolí, nemá následně právo výsledky voleb kritizovat“.
Všichni kandidáti žijí v jakési bublině současné politické konstelace, a ačkoliv se často vyjadřují pro „zásadní změnu“, ve skutečnosti si ji nejsou schopni ani představit, natož ji jako politici či dokonce prezidenti realizovat. Nehovořím zde o nějaké dramatické revoluci či novém řádu ale o zásadních politickoekonomických liberálních změnách demokratického systému, bez kterých bude naše společnost a ekonomika nadále degenerovat a řešit vlastní problémy opatřeními, které je jen dále prohlubují. Žádný z devítky kandidátů takovou radikální změnu nenabízí. Účast na volbách, tedy volba jakéhokoliv kandidáta z daného výběru, tak v zásadě legitimizuje současný socialistický a sociálně inženýrský establishment a dále konzervuje aktuální marasmus, na čemž se já rozhodně podílet nechci. Z principielních důvodů.
Jak podotkl kolega František Matějka ve svém textu, kritici takového přístupu mě mohou mít za nezodpovědné ufňukané či všemu odevzdané dítě, ale pravý opak je paradoxně pravdou. Jedná se o společensky uvědomělý, angažovaný a politicky plně uvážený krok. V této volbě tedy nepůjdu k urnám ani v jednom z kol, neboť slevovat ze svých zásad prostě nehodlám.
Jan Polánecký vyšlo na:
A stádo se poslušně dostavilo k urnám…