Před nedávnem jsem při příležitosti besedy na téma „filosofie státu“ přemýšlel, čím se naše doba odlišuje od dob minulých. Uvědomil jsem si, že si nevybavuju v moderní historii naší země okamžik, kdy bychom nevzhlíželi k jiné části světa. Vždycky v historii existovalo místo, které pro nás bylo tím vytouženým cílem. Často to byl Nový svět, ať už proto, že to byla svobodná země nebo prostě proto, že v naší části světa probíhala válka. Poslední půlstoletí to byl „západ“. Dnes už ale žádný takový vzor nemáme. Není k čemu vzhlížet, už není žádný „západ“, všude kolem nás je totiž východ.
Jako pravičák, jako ekonomický liberál jsem skeptický k celému směřování Evropské unie. Jako inspirativní se nedá považovat to, kde ostatní země jsou, ale spíš to, kam směřují a jakým tempem. Západ je možná ještě pořád dál, ale jde takovým směrem, že k němu prostě není možné vzhlížet. Totéž, co platí pro západoevropské země, platí i pro USA, obzvláště v čele s Obamou. Ke komu tedy můžeme vzhlížet? Možná k Novému Zélandu, možná k HongKongu, v některých oblastech možná ke Švýcarsku. To není mnoho a asi ani tam není směřování ideální. Proč tedy celý svět směřuje k byrokraticko-centralistickému socialismu, který chce organizovat tisíci směrnic každý detail lidského života? Proč každý krok směrem ke svobodě kdekoliv na světě je vyvážen několika kroky opačným směrem? Příčinou je absence konkurence.
Státy světa jsou přirozenými konkurenty. Nekonkurují si však, jak se často mylně uvádí, ve výrobě či produkci – v tom si konkurují firmy. Státy si konkurují v tom, co nabídnou svým občanům a za jakou cenu. Nabízí určitý právní řád a ochranu za určitou výši daní a regulace. Státy se sice mohou přetahovat o firmy i o občany, ale tato konkurence není příliš silná. Příčinou jsou vysoké transakční náklady s přesunem. U firmy jsou ještě poměrně překonatelné – přesunout firmu z ČR na Kypr se díky nižším daním vyplatí. Emigrovat však fyzicky, to už je velmi drahé. Kladem života jinde může být větší svoboda nebo nižší daně. Záporem opuštění rodiny, přátel a svého domova – své země.
Přestože konkurence kvůli vysokým nákladům není veliká, státy se jí snaží eliminovat. Místo, aby nabídly svým občanům lepší podmínky, snaží se zhoršit podmínky v ostatních zemích. Často slyšíme představitele EU, jak démonizují daňové ráje a vymýšlí, jak jim znepříjemnit život, po Švýcarsku požaduje výpalné, aby s námi mohlo využívat výhod mezinárodního obchodu. Přebyrokratizované a drahé Německo ostatním zemím v Evropě vnucuje svojí nepružnou legislativu skrze Evropskou unii. Sociální, západní státy skrze EU tlačí omezení sazeb daně zespodu, aby jim nikdo nemohl konkurovat nízkými daněmi. Můžeme to vidět i v těchto dnech, kdy vůdčí státy EU kladou jako podmínku půjčky Irsku to, že výrazně zvýší své daně. Velké země EU se tak nesnaží eliminovat konkurenci pro své firmy, ale pro své byrokraty.
Konkurence mezi státy byla v posledních desítkách let už tak malá a mezinárodní organizace vnucující svým členům jednotná pravidla tuto konkurenci ještě více snižují. Proč velikost státu ve většině zemí světa v posledních desetiletích prudce roste, ale v dávné historii tak rychle nerostla? Mohla za to silnější konkurence. Panovník, pokud ovládal velké území, neměl příliš velký dosah na své občany. Možná z nich dokázal vymoci nějaké daně, ale vymáhat velké množství zákonů nedokázal. Vymáhat určitá pravidla mohla sama města, která už byla občanům mnohem blíž než panovník. Tím, jak které město přísně vymáhalo pravidla, si vzájemně konkurovali. V rámci jednoho státu. A nejen mezi sebou. Člověk si mohl vybrat život mimo město – někde, kde nebude chráněn před loupežníky, ale nebude ani nikým omezován. I s tím si města musela konkurovat.
Vývoj posledních desetiletí umožnil státu snáze a snáze vymáhat regulace. S tím, jak se snížily náklady spojené s vymáháním, začala bujet legislativa i byrokracie. Nenabízím konkrétní řešení tohoto problému, ale krátkou úvahou na závěr mě napadají dvě. Přiblížit svrchovanou autoritu blíže občanovi a zmenšit velikost území, na níž platí legislativa této autority – tedy kantonalizovat území (například po Švýcarském příkladu na kraje, či na města). Nebo umožnit občanovi vyvázat se z moci státu. Jak? Třeba umožněním vystoupení z důchodového či sociálního systému těm, kteří nechtějí nic platit, ani nic dostávat.
Radim Smetka místopředseda Svobodných vyšlo na blog.idnes.cz
Kam dál: