Máme s tím bohaté zkušenosti. Od první chvíle, kdy nějaký vychytralý parazit zjistil, že by bylo možné pomocí zákonů a státního aparátu naprosto beztrestně lidi okrádat, zotročovat a využívat jejich nevědomosti k vlastnímu obohacení a pohodlnému způsobu života za cizí peníze, nazval tento systém sociální spravedlností a uvedl jej v reálnou praxi koncentráků, fízlování, udavačství a rovnoměrně rozložené bídy či všeobecného strachu, jsme se o mnoho dále neposunuli.
Za dob fašistického teroru vedeného proti “nečistým rasám” i za dob komunistického teroru vedeného proti vlastnímu národu bylo vždy zaklínadlem vládnoucí garnitury a celé jejich propagandistické mašinérie vytváření sociálního státu, který bohatým bral a chudým dával. Vše bylo podřízeno politice sociálního smíru, kdy oporou obou těchto socialistických režimů bylo stádo s ideologicky vymytými mozky, které bylo bytostně závislé na milodarech od panského stolu ať v podobě nějakých dávek či různých erárních pašalíků a benefitů.
Inženýři moci moc dobře věděli, že jejich hlavním nepřítelem je samostatný, svobodomyslný, nezávislý, vzdělaný a racionálně uvažující jedinec, který nesedá na lep každodenní ideologické masáži poplatných médii i stranických politbyr a nelze jej jednoduše opít rohlíkem slíbených světlých zítřků či prosperujících budoucností. Tito pak, paradoxně společně se systémem vyprodukovaným vnitřním nepřítelem, tedy bývalými milujícími se soudruhy z propadliště klientelistického boje, končili ve spárech Státní bezpečnosti, likvidující jejich životy, včetně blízké i vzdálenější rodiny.
Proč znovu připomínám tato známá fakta dnes? Co mají společného se současným demokratickým společenským uspořádáním? Jak se tyto historické odkazy promítají do našich současných životů? Možná více než jsme si schopni vůbec připustit a uvědomit.
Stačí se jen podívat na právě probíhající volební kampaň. Není snad jediné politické strany, která by nevsadila na stejnou notu populismu a demagogie jako Hitlerovi socialisté či Gottwaldovi komunisté, velká čest několika jedinečným vyjímkám. Ideologická linka kampaně jako by kopírovala propagandistické zvratky bolševických politruků, neblahé paměti. Od stalinistických pohrobků až po deklarovanou politickou “pravici” slyšíme téměř stejná hesla a návody k řízení společnosti: dejte nám peníze a moc a my vás za to nenecháme chcípnout hlady, tedy, pokud nás budete bezmezně ctít a věřit našim lžím, zlodějinám, podvodům i soudružským vztahům. Odvahu a “koule” přiznat, že ten srab je způsoben právě tímto vedením společnosti má jen minimum občanů a ještě mizivější procento politiků.
Hlavní parteigenosse to samozřejmě neříkají svému stádu tak na plnou hubu. Poučeni vývojem jsou ze všech najednou apoštolové sociálního dobra, zachránci zaměstnanosti, budovatelé dálnic, přátelé i nejobyčejnějšího člověka. Tomu dají, tam přidají, tu zadotují. I ti, kteří sedí v parlamentu několik let najednou vidí, jak se to všechno dělá špatně a jak je třeba to všechno znovu udělat jinak, lépe, radostněji. Proč to do této chvíle nedělali bývá nezodpovězenou otázkou.
Tak vzniká šance i pro nové politické mesiáše, kteří by třeba chtěli pomoci k budování lepší společnosti svými zkušenostmi z udavačské kariéry při spolupráci s StB, možná i poznatky z využívání socialistického dotačního pseudotržního kolotoče, vítání soudruha presidenta v kroji SSM, nebo populistického “byznysu” s naivitou či znalostmi nabytými v řadách zlodějů, politických vrahů a kolaborantů s okupanty z KSČ. Bezcharakterní hovada, která by ve slušné společnosti byla považována za morální lidský odpad se u nás díky Havlově tlusté čáře za minulostí a heslu “Nejsme jako oni!” derou do nejvyšších mocenských funkcí a myšlenkově decimovaný národ jim k tomu ještě většinově tleská. Horší stav “demokracie” si lze jen stěží představit.
Volby tak nejsou ani náznakem gentlemanského souboje idejí a vizí, ale pouhým dostihem překrmených prasat k nově naplněným korytům. Vítězí vždy stádo, které se neštítí už opravdu ničeho, které klidně udělá ze svých věrných totální idioty na jedno použití a ze všech ostatních otroky pofidérních sociálních vizí a daňové nevolníky s rypáky hluboko v zemi. Nejsmutnější na současném stavu je, že je úplně jedno, která “etablovaná” politická barva zvítězí, neboť Bruselem vytyčená cesta k eurosocialismu je předem daná a národní volby na ní nemohou změnit zhola nic.
Musíme se proto i nadále brodit žumpou klientelistických exkrementů, produkujících dotační, regulační, propagandistický a svobody omezující zápach, kde se právě nejvíce daří různým “dobroserům”, kteří umí nic neříci tisíci slovy, nic neudělat tisíci razítky a nic nevyřešit tisíci zákony. Jen slibovat tisícům bezmozků, že bude jednou, někdy, lépe.
Karel Janeček by chtěl dle svých slov tento stav vyřešit volebním systémem se čtyřmi hlasy pro jednoho voliče, který by měl ty nejhorší parazity, ty nejhorší kazatele sociálních populistických bludů eliminovat díky skupině racionálně uvažujících voličů. Bohužel si myslím, že to není úplně dobré řešení. Lepší by bylo dát každému voliči jeden hlas plusový a jeden mímusový. Stáda s vymytými mozky partajních manter by se tak volebně vybila navzájem a na vrcholu by mohl konečně zůstat racionální duch reálné politiky prosperity a občanských svobod, který nám tolik moc v současné době chybí.
Ten racionální duch, kterého nám všichni ti noví apoštolové sociálního dobra, naočkovaní bolševickou medicínou zloby, závisti a nenávisti a využívající stejné její postupy, již dlouho upírají, aby sami mohli beztrestně řádit na našich duchovních i materiálních statcích jako banda loupeživých nájezdníků. Dokážeme to někdy ještě změnit?
Diskuse bez registrace, další články, volební anketa: ZDE.
Karel Kříž vyšlo na: