Blíží se konec bílého muže, tvůrce tradičních hodnot a principů?

V běžném životě lidí se tento, umě skrývaný či bagatelizovaný, zhoubný nádor lidského bytí, zatím projevuje převážně jen v rovině nenávistných diskusí, nesmiřitelných disputací či ikonizováním vedoucích představitelů hlavních ideologických, nebo spíše marketingových, proudů. Samozřejmě, že to není nic nového, nic nebývalého, nic nečekaného. Smrtelné nebezpečí však představuje systematické oslabování pozic tvůrců hodnot a nositelů tradičních morálních principů, oslabování pozic pracovitého bílého muže liberálního smýšlení.

Realistické analýzy Obamova vítězství ve volebním klání se shodují na pravé podstatě jeho úspěchu. Přinesla mu jej nebývale okázalá kampaň zaměřená po evropsku na létající pečené holuby pro všechny, stavba vzdušných zámků a vzbuzování mesiášských nadějí na jakýsi lepší život, který zařídí jedině on a jeho administrativa. Ještě před pár desítkami let by s takovouto vizí neměl v USA šanci ani jako druhořadý populista na kokainovém večírku v Hollywoodu. Dnes je opět presidentem Spojených států amerických. Časy se mění. Bohužel.

Smrtelná nemoc společnosti má několik jmen. Sociální smír, multikulturní obohacení, pozitivní diskriminace, progresivní zdanění, zdroje jsou a možná sami doplníte mnoho podobných sloganů, které se tváří jako mírumilovné teze o páchání dobra, ale ve své podstatě zasévají mezi lidi nenávist, zlost, či naprostou rezignaci. Je to rozdávání ryb, navíc dnes již jen výhradně na dluh příštích generací, místo učení jak si rybařením zajistit vlastní obživu a plnohodnotný život. Je to zvrácený populismus, zasetý těmi nejdemagogičtějšími představiteli marxismu-leninismu, který však dnes vyhrává politickým partajím volby, přináší jim státní koryta, neomezenou moc a jejím představitelům též takřka božskou nedotknutelnost.

Není divu, že evropská i americká společnost po takovéto každodenní masáži degeneruje. Větší část populace již naprosto nechápe co se kolem nich vlastně děje. S nataženou rukou čekají na milodary od státu, na spásu od kolovrátkových přeříkávačů demagogických populistických hesel, na sociální jistoty, které jsou přeci jejich právem, ti aktivnější pak na teplé, dobře placené místo v byrokratické mašinérii, kde si mohou bokem nakrást ze státního penězovodu. Hlavního nepřítele jim pak ukazují jejich politické ikony v podobě nezávislých svobodomyslných jedinců, kteří tento všeobecný marasmus kritizují a chtějí se mu vzepřít.

V realitě Spojených států je touto novodobou ikonou Barack Hussein Obama. Idol drtivé většiny neanglosasských imigrantů, osamělých žen, levicových kavárenských tlachalů a příjemců sociální pomoci, kteří se stali rozhodujícím závažím na volební misce vah. Jeho sliby a populistická volební hesla jsou však jen slabým odvarem reality současné Evropy. Kde má nynější americký president svoje limity či mantinely, tam teprve začíná novodobý eurosocialismus, silně infikovaný extrémními komunisty s demokratickými maskami spasitelů všech, kterým je “ubližováno”.

Ti přinášejí do politického boje stále další a další “zásadní otázky k prokomunikování”, další pseudoproblémy, další “novátorská řešení”, další “nové cesty vývoje”. Na to však také potřebují peníze. Hodně peněz, které musí někomu pod líbivou záminkou sprostě ukrást. Na tisíce honosných sídel, desetitisíce limuzín a statisíce úředníků, asistentek a jiných podržtašků. Aby nějak zakryli svoji nekompetentnost a hlavně zakamuflovali parazitickou podstatu svojí existence, musí alespoň předstírat činnost. Dříve jednoduché věci se tak řeší tunami lejster, dříve jasná pravidla se ztrácejí pod hromadami nesmyslných příkazů, nařízení a zákonů, dříve rovné obchodní příležitosti jsou likvidovány zkorumpovanými pseudodonátory dotací, investičních pobídek či zadavateli státních zakázek. Tak se z dříve slušně prosperující, bolševickými teoretiky nazývané západní, společnosti dnes stala krachující montovna mávátek, oslavných samolepek a agitačních transparentů.

Strach z budoucnosti mi nahání fakt, že těmto “pachatelům dobra za cizí peníze” věří čím dál více zmanipulovaných oveček. Oni si je sice svojí politikou programově vyrábí, ale přesto by měl každý logicky uvažující jedinec přeci jen umět spočítat kolik je dvě plus dvě. Hodně našich spoluobčanů to neumí. Pochopit by se to částečně dalo v padesátých letech minulého století, při bolševickém výplachu mozků v naší vlasti. Dnes, v době rozvinuté informační společnosti je to s podivem.

Anebo je to jinak. Ani pro předložení červené koule není některý jedinec schopen rozpoznat a přiznat, že to není žlutý hranol. Popřípadě tyto pojmy prostě nechápe, či je mu to jedno. Nažrat se, zasouložit si a dát si po večeři pívo. To jsou hlavní priority. Co bude zítra? Nezájem.

Jenomže zítra může být zle. Bílý pracovitý muž liberálního smýšlení a jeho rodina bude nadobro zlikvidována, ponížena a vyregulována ze společnosti. Státy budou ovládány hordami pozitivně diskriminovaných příjemců sociálních dávek, zkorumpovanými politiky s jejich úřednickou suitou a bankstery s prsty na rotačkách bezcenných peněz. Jaké reálné hodnoty asi bude takováto společnost generovat? Jak se bude lidem v takovéto společnosti žít?

Bude to horší než v dobách, kterými nás dnešní neobolševici tak rádi straší. Bude to daleko horší než v dobách onoho dřevního kapitalismu i s jeho krizemi a “nedokonalým” sociálním zázemím. Bude to však i horší než za feudalismu, bude to možná i horší než v otrokářském systému. Zvířata, najednou vypuštěná ze socialistických klecí se budou učit znovu rvát o svoje místo na slunci, o kus žvance, o holé přežití. To nebude hezké podívání. Nebude? Nebo už je?

Diskutovat bez registrace můžete i zde.