Libertariánům se tahle myšlenka moc líbit nebude: Vláda mi málokdy říká, abych něco udělal. Jednou za rok po mně chce IRS (Internal Revenue Service, americký berní úřad – pozn. překl.), abych zaplatil federální daň z příjmu. Jednou za rok po mně chce Virginie, abych zaplatil státní daň z příjmu a nechal si zkontrolovat auto. Jednou za rok mě okres Fairfax nutí zaplatit daň z nemovitosti. Když nepočítám silniční pravidla, nechává mě vláda být více než 350 dní v roce.
Jak je to možné, když vláda reguluje skoro každý aspekt amerického života a bere si 40 % HDP? Vláda řídí pracovní trh (obzvlášť pro zahraniční pracovníky). Vláda rozhoduje o tom, které výrobky si můžu a nemůžu koupit. Vláda provozuje obrovský penzijní systém, ze kterého nemůžu uniknout, aniž bych opustil zemi. Jak mě může vláda tak důkladně ovládat a přitom mi tak málo rozkazovat?
Odpověď je prostá, ale šokující: Vláda mě ovládá tím, že ovládá moje obchodní partnery. Vláda neříká mně, abych platil DPH (v USA daň z obratu – pozn. překl.); pouze nutí každou firmu ve Virginii, aby DPH vybírala. Vláda neříká mně, koho můžu nebo nemůžu zaměstnat; pouze říká každé firmě, se kterou obchoduji, koho může a nemůže zaměstnat. Vláda mi ani neříká, že musím přispívat do sociálního pojištění; prostě požaduje po mém zaměstnavateli, aby posílal příspěvky mým jménem.
Proč je vládní donucení v tak velké míře nepřímé? Většina ekonomů by řekla, že kvůli transakčním nákladům. Komandovat Tesco je mnohem jednodušší, než buzerovat všechny jeho zákazníky. Ale tohle zdůvodnění je neuspokojivé. Vláda se vyhýbá spoustě levných způsobů, jak přimět občany poslouchat. Například pokud by vláda opravdu chtěla zasáhnout proti lidem pohrdajícím zákony, mohla by platit udavačům. Kdokoliv by si objednal ilegální chůvu nebo nezaplatil DPH při internetových nákupech z jiného státu, musel by se ohlížet přes rameno dnem i nocí. (Představte si, kolik odměn by dokázal získat popelář!) Pokud by za pokuty byli odpovědní přestupci zákona, nestála by armáda udavačů vládu ani halíř.
Pokud vám to připadá drakonické, máte moje preferované zdůvodnění na dohled. Vlády spoléhají na nepřímé donucení, protože přímé donucení vypadá jako brutální, neférové a špatné. Kdyby typický Američan viděl policii vykopnout cizímu člověku dveře, aby zatkl chůvu bez dokladů a rodiče, kteří si ji najali, byl by na straně těch cizích lidí. Pokud by typický Američan viděl regulátory konfiskovat mléko s prošlým datem spotřeby, byl by na straně člověka, kterému bylo mléko zabaveno. Pokud by typický Američan zjistil, že jeho soused udal cizího člověka kvůli tomu, že nezaplatil DPH z přeshraničního internetového nákupu, proklínal by svého souseda, ne toho cizího člověka. Proč? Protože každý z těchto případů aktivuje tu selskou morální intuici, že lidé mají povinnost nechat být lidi, kteří nepáchají násilí.
Používat nepřímé donucení je mazaný způsob, jímž vláda utěší naši morální intuici. Když vláda donutí Tesco, aby vybíralo daně na sociální pojištění, nevidí typický Američan, že někdo porušuje svoji povinnost nechat ostatní lidi být. Proč? Protože si představuje Tesco jako nelidskou „organizaci“, ne jako velmi lidskou „partu lidí pracujících spolu“. Trik vlády spočívá v tom, že přesměruje svoje donucování ke klíčovým dehumanizovaným skupinám, jako jsou firmy (a cizinci, ale nechtějte, abych s tím zase začínal). Potom může vláda donutit firmy k tomu, aby jednotlivcům odepřely širokou škálu možností, aniž přitom vypadá jako ten, kdo šikanuje.
Kdyby veřejnost plně vstřebala implikace selské morálky, lest vlády by byla k ničemu. Veřejnost by se podívala na většinu regulací firem a řekla by: „Takže parta lidí používá svoje vlastní dovednosti a svoje vlastní zdroje, aby vydělali peníze. Jak to sakra ruší vaši povinnost nechat tyto lidi na pokoji?“
Ano, vlády jsou známé tím, že sebevědomě popírají selskou morálku. Vojna je samozřejmý příklad. Selská morálka říká: „Vaše tělo, vaše volba.“ Vojna říká: „Vaše tělo? Kde berete tyto vlastizrádné představy, vojíne?“ Většinou se vlády snaží jít cestou nejmenšího odporu. Namísto toho, aby vláda popřela povinnost nechat lidi na pokoji, využívá masivní díru: Jsme naprosto svobodní v tom, abychom uzavřeli s firmou jakoukoliv dohodu, kterou vláda firmám dovoluje s námi uzavřít.
Mnoha libertariánům se tohle bude zdát depresivní, ale nemělo by. Pokrytectví je slavná pocta, kterou neřest vzdává ctnosti. Preference vlády pro nepřímé donucení je pocta, kterou etatismus vzdává svobodě. Libertariáni nemusí přesvědčovat lidi, že donucování je špatné. Musíme jenom přesvědčit lidi, že nepřímé donucování firem je donucování lidí.
Bryan Caplan je profesorem ekonomie na George Mason University. Článek vyšel na blogu EconLog.EconLib.org. Přeložil Martin Pánek.
Originální článek naleznete zde: