V Evropě probíhá dvojí Italská krize.
Na jedné straně je tu politická, nebo dokonce geopolitická krize. Itálie podvrací jednotu Evropské unie, dokonce Evropské unii blokuje uznání těch, co jsou za pokusem o puč ve Venezuele za legitimní vládce; brání rozšíření sankcí proti Rusku; a co hůř, podporuje hnutí ‚žlutých vest‘ ve Francii, čímž dohání francouzskou vládu k zuřivosti.
Na druhou stranu má ta krize i ekonomickou povahu. Itálie už zase upadá do recese (ekonomický růst v této zemi byl negativní); Italské banky už zase stojí před finančními problémy; a ekonomická média už odhadují, že italská ekonomická krize by mohla rozbít celý evropský bankovní systém.
Je tu tedy silná možnost, že vůdci EU budou brzy stát před volbou: buď zkusit Itálii zachránit (a s ní celou Evropu) před zase další krizí nebo Italskou vládu exemplárně potrestat za nezávislou hospodářskou a zahraniční politiku. V důsledku toho tedy bude mít vláda italského ministerského předsedy Giuseppe Conteho s největší pravděpodobností své vlastní dilema, se kterým se bude muset vypořádat: zavrhnout své vlastní principy a zaprodat se, aby dostala pomoc z Bruselu, nebo se vzepřít a obnovit nezávislost Itálie. Tato volba nebude jednoduchá a jakékoliv rozhodnutí bude bolestivé. Žádný z konců tohoto italského dramatu nebude možno opravdu nazvat šťastným. Jak velice správně v nadpisu svého článku poznamenává The Telegraph: „Krize bublající v Itálii pod pokličkou povede buď k bankrotu, k odchodu z eura, nebo k obojímu.“
Základem italského problému je fakt, že krize z roku 2008 ve skutečnosti nikdy nepominula a všechno to sebe-opěvování evropských (zejména italských) politiků za její překonání bylo ve skutečnosti jen pokusem zamést ty staré, vůbec neřešené problémy pod koberec. Donedávna italská ekonomika vykazovala anemický růst, ten ale přešel během posledních dvou čtvrtletí do útlumu. Ani snahy více si půjčit nepomáhají. V eurozóně jsou negativní úrokové sazby, ty jsou ale obvykle spíš ziskové pro banky, které nechávají ležet své peníze u Evropské centrální banky (i s negativními úrokovými sazbami), nebo když je investují, tak je to někde mimo Itálii, než aby je rizikově půjčovaly italským podnikům nebo dokonce běžným Italům, kteří by nejspíš ty peníze nikdy nesplatili. Vždyť opravdu, na konci roku 2017 bylo v Itálii hlášeno 185 miliard € mizerných bankovních dluhů, což je v Evropské unii rekord. Na Itálii připadá zhruba čtvrtina nesplácených dluhů eurozóny (tj. dluhů, které se nesplácí nebo jsou v těžkém prodlení splatnosti) a je snadné pochopit, proč Brusel tuto zemi považuje za slabý článek EU.
Dalším problémem, který se tu vyvinul poté v Conteho vládě, je koalice dvou populistických euroskeptických stran, která se v červnu 2018 dostala k moci. Ta se pokoušela řešit ekonomické problémy této země vyššími vládními pobídkami, Itálie je ale už dávno předlužená (italský národní dluh je 131 procent jejího HDP). Evropská komise ji varovala před nadměrným zvyšováním jejího rozpočtového deficitu a před zvyšováním jejího národního dluhu a hrozila jí pokutami za porušování rozpočtové kázně.
Italská vláda musela pod tlakem Evropské komise a hrozbou ekonomických sankcí vyjednávat a činit ve své fiskální politice ústupky, ale teď už, kvůli propadu italské ekonomiky, stojí Conteho kabinet opět před dilematem: buď podlehnout ekonomickým škrtidlům byrokratů EU (a zklamat voliče), nebo se postavit Evropské unii.
Abychom italský problém opravdu pochopili, tak je třeba mít na paměti, že Itálie, jakožto člen Evropské unie a eurozóny, nemá plnou národní suverenitu, zvláště co se týče ekonomických záležitostí. Ona nekontroluje monetární politiku Evropské centrální banky a nemůže ani připravit rozpočet v souladu s přáními své vlastní vlády nebo parlamentu, aniž by riskovala, že ji postihnou sankce nebo pokuty Evropské komise. Navíc italští euroskeptičtí politici mají podezření, že Evropská komise (kde mají hlavní roli lidé přímo vybraní Němci a Francouzi, ovšem i z USA) se snaží Itálii trestat a ekonomiku jim doslova škrtí kvůli politickému nesouhlasu italské vlády s jejich geopolitickými aktivitami.
Jako příklad si vezměme třeba nedávný krok Říma, který Evropské unii zablokoval uznání Juana Guaidá za prezidenta Venezuely. Dává tedy smysl, že USA oddaní činitelé v Evropské komisi budou tedy zkoušet Itálii za toto její chování trestat tak tvrdě, jak je to jen možné. A italské opouštění jednotného šiku se neomezuje jen na Venezuelu. Jeden z vůdců vládní koalice, místopředseda vlády Luigi Di Maio měl tento týden ve Francii schůzku s hnutím ‚žlutých vest’ a podpořil jejich úsilí, čímž hrubě urazil vládu prezidenta Macrona, který takovouto akci italských úřadů nejspíš považoval za pokus legitimizovat politické požadavky tohoto hnutí nachystaného jej svrhnout od moci. Logickou odpovědí francouzského prezidenta na takovéto jednání italské vlády bylo využít hned Evropskou komisi a její rozpočtovou páku k vyvinutí tlaku na Itálii.
Je jasné, že konflikty jako tento znamenají politickou nestabilitu v Evropské unii a tato situace začíná být opravdu velice vznětlivá. Evropská komise na jednu stranu opravdu může Itálii dotlačit až k bankrotu nebo dokonce spustit i plnocenný ekonomický kolaps, který by nejspíš (ale zdaleka ne určitě) vedl ke změně vlády v Itálii. Na druhou stranu ale, kdyby k tomu došlo, tak by Itálie klidně mohla vyhlásit neschopnost splácet vládní dluh, nebo vyhlásit odchod z eurozóny, nebo (jak uvedl The Telegraph), obojí současně, zvlášť když takové hrozby (dokonce i hrozby odchodu země z Evropské unie) se už od této vlády ozývaly a když jejím neoficiálním vůdcem je místopředseda vlády Matteo Salvini.
Je však ironií, že těmi, kteří by byli takovýmto scénářem zasaženi nejvíce, by byly francouzské banky, které podle odhadů Bloomberg mají ve svých účetních rozvahách stovky miliardy euro v italských dluzích. Navíc by takový šok mohl mnoho zahraničních investorů (ale i spoustu těch evropských) vyhnat k útěku z eurozóny, čímž by vzniklá bankovní krize byla rozšířena ještě o měnovou složku. Čas ukáže, jestli je Evropská komise ochotna přijmout riziko spojené s nátlakem na italské svobodu milující politiky, můžeme ale jen souhlasit s Luigi Di Maiem, který po schůzce s francouzskými ‚žlutými vestami‘ prohlásil, že „vítr změn už překročil Alpy.“ Ti, kdo zažili kolaps SSSR, těžko ze symbolismus této italské politické fráze, ať už byl záměrný, nebo ne, uniknou uniknout silnému dojmu, neboť to u nich vyvolá určitou asociaci s tím, co se v 80. letech říkalo v sovětském informačním prostoru. V té době se to vnímalo tak, že každá jednotlivá puklina praskajícího Sovětského svazu otvírá možnost, aby vanul „vítr změn“, a my už víme, že když je to tak, nemůže to nikdy skončit dobře. Populističtí politici v Evropě milují srovnávání Evropské unie se zaniklým SSSR a toto srovnání se začíná ukazovat jako správné v tak ohromném měřítku, jako nikdy předtím.
by Tyler Durden
Fri, 03/08/2019 – 03:30
Zdroj: https://www.zerohedge.com/news/2019-03-07/default-or-exit-battle-between-italy-and-eu-inevitable