V roce 1943 Nejvyšší soud vyhlásil: „Na americkém konceptu státu nebo povaze či původu jeho autority není nic mystického.“ Ve skutečnosti ale je kardinální doktrína o současné demokracii vrstva za vrstvou mystickým žvaněním. Ty fráze, které dělají z demokracie svátost, nasákly do myslí mnoha Američanů, jsou v nich ale pohřbené jako nebezpečný odpad.
Pokud prezidentské volby vyhraje Joe Biden, tak budou voličům říkat, že náš politický systém je naplněn: „vůle lidu“ je teď jasná. Biden bude vládnout se „souhlasem vlády“ a Američané jsou povinni federální vládě opět důvěřovat a poslouchat ji. Bude-li zase zvolen Trump, bude většina těch samých médií dále dštít kecy o imaginárním ruském spiknutí. Ale tyhle povídačky zůstávají nebezpečným sebeklamem bez ohledu na to, kdo bude v den voleb vyhlášen vítězem.
Tvrzení, že volební představují „vůli lidu“ je jedním z nejhanebnějších triumfů demokratické propagandy. Spíše, než aby volební výsledky odhalily „vůli lidu“, tak jsou často jednodenním vzorkem těkavého masového sebeklamu. Voliči, kteří vyjevují pouze srovnání opovržením profesionálními politiky, jsou ošáleni do schvalování nuceného přetváření lidí.
Američany podněcují, aby uvěřili, že jejich hlasování v den voleb nějak zázračně zaručuje, že následujících deset tisíc činů prezidenta, Kongresu a federálních orgánů ztělesňuje „vůli lidu“. Ve skutečnosti čím více ediktů prezident vydává, s tím menší pravděpodobností mají tyto dekrety jakoukoliv spojitost s preferencemi lidí. Ještě pochybnější je, že by se jakákoliv ustanovení z těch pádných legislativních balíčků nějak těšila podpoře většiny, uvážíme-li vše to zpracování, agitování a šálení před konečným schválením. Nebo možná, že se Duch Svatý Demokratický vznáší nad Capitol Hill a zajišťuje, že průměrní Američané opravdu chtějí všechna ta ustanovení na každé stránce těch zákonů, které ani většině reprezentantů a senátorů nestojí za přečtení?
Lotrovským bratrancem „vůle lidu“ je švindlířská povídačka o tom, že občané a vláda jedno jsou. Prezident Franklin Roosevelt po pěti letech expanze federální moci tak rychle, jak to jen šlo, v roce 1938 prohlásil: „Nikdy nezapomínejme, že vláda jsme my samotní a ne žádná cizí moc nad námi.“ V roce 1964 prohlásil prezident Johnson: „Vláda není nepřítelem lidu. Vláda je lid sám,“ ač to nebyl „lid,“ jehož lži poslaly desetitisíce amerických odvedenců na zbytečnou smrt ve Vietnamu. Prezident Bill Clinton v roce 1996 prohlásil: „Vláda je zrovna taková jako lid, jedná společně zrovna tak, jako společně jednají lidé.“ Ale nebyli to „lidé jednající společně,“ kdo bombardoval Srbsko, provedl invazi na Haiti, uvalil blokádu na Irák nebo poslal tanky na komunitu ve Waco.
Prezident Barack Obama se tomuto tématu věnoval v roce 2015 při výběru peněz na kampaň Demokratů:
„Náš systém funguje jedině, když si uvědomíme, že vláda není nějaká cizí věc: vláda není nějaká konspirace nebo spiknutí; není to něco, co vás utiskuje. V demokracii jsme vládou my.“
Ale nebyli to soukromí občané, kdo za Obamova panování vydali více než půl milionu stránek navržených a nových konečných vyhlášek a výnosů ve Federálním registru zakotvujících více než 10 milionů administrativních ustanovení: potichoučku uchvacujících 500 milionů akrů, aby je určili pro „národní rezervace“; a kdo bombardoval sedm cizích zemí. Doktrína „vláda je lid“ dává smysl pouze, když předpokládáme, že občané jsou masochisté, kteří tajně touží, aby jim ze života dělali peklo.
Prezidenti převážně představují apel Deklarace nezávislosti na „vládu souhlasu.“ Ale politický souhlas se měří dost odlišně od souhlasu v jiných oblastech života. Jako zjevný důkaz, že Američané nejsou utlačovaní, se předkládá to, že občané hází více hlasů pro jednoho z kandidátů, kteří iluzionisticky propašovali své jméno na volební lístek. Politici mohou k polapení voličů říkat téměř, co se jim zachce; po dni voleb už občané nemohou dělat skoro nic, aby zvítězivší politiky udrželi na uzdě.
Průzkum z roku 2017 od Rasmussen hlásí, že zjistili, že jen 23 procent Američanů věří, že federální vláda je „vládou souhlasu.“ Politický souhlas je v těchto dnech definován, jako bylo před generací nebo dvěma definováno znásilnění: souhlas lidí se vším, čemu neodporují silou. Voliči si nemohou stěžovat, že na ně po volbách kašlou. Kdokoliv, kdo se nepokouší vypálit radnici, údajně souhlasí se vším, co starosta dělá. Každý, kdo neskáče přes plot Bílého domu a nezkouší vpadnout do Oválné pracovny, souhlasí se všemi vyhláškami. Každý, kdo nevrhá zápalné bomby na nejbližší federální úřadovnu, souhlasí s posledními edikty ve Federálním registru. A pokud by lidé na vládní objekty zaútočili, tak jsou to teroristé, které je ospravedlnitelné zabíjet či navždy uvěznit.
V krátkodobém výhledu je nejnebezpečnějším sebeklamem o demokracii, že uspořádání voleb učiní vládu opět věrohodnou. Jen 20 procent Američanů důvěřuje, že vláda „dělá převážně správné věci,“ ukazuje průzkum z minulého měsíce od Pew Research Center. Američany přesvědčují, aby věřili, že pouhou změnou obyvatele Bílého domu by mohli obnovit důvěru ve vládu.
Bude-li zvolen Biden, uslyšíme ty samé příspěvky k povídačce, kterou vytruboval Obama, když dočasně nahradil zdiskreditovaného George W. Bushe. Ta samá média, která ignorovala Bidenovu korupci během prezidentské kampaně, budou tvrdit, že jeho inaugurace Strýčka Sama očistí. S Bidenem u moci budou znalci a experto-žumpa přísahat, že je bezpečné rozšiřovat federální řízení na zdravotní péči, vzdělání, bydlení, ekonomiku, životní prostředí i cokoliv dalšího, po čem sáhne.
Ale benevolence vlády se zřídkakdy promítne do proradnosti politiky. Washington zůstane stejně prodejný, jako vždy i přes ty halelůja chóry panelistů z politických debat a reportáží. Až vypukne skandál, tak občanům řeknou, aby důvěřovali v politicky schválené nápravné prostředky v systému – i když většina washingtonských reforem je jako boj se zločinností ukrýváním mrtvol obětí.
Nastal čas demokracii demystifikovat. Nejspolehlivějším účinkem velebení demokracie je ten, že politikům usnadní nás všechny táhnout ke dnu. Dokud prezidenti a kongresmani nezačnou ctít svou přísahu, aby zachovávali a hájili Ústavu, tak si nezaslouží nic jiného než veškerou nedůvěru a opovržení, kterého se jim dostává. Je třeba, aby Američané méně věřili v demokracii a více věřili ve svou vlastní svobodu.
by Tyler Durden
Fri, 10/23/2020 – 18:20
Authored by James Bovard via The Mises Institute,
Konec formuláře
Zdroj: https://www.zerohedge.com/political/will-democracys-myths-doom-liberty