Tak jsem se zase jednou vrátila do školy. Tedy – vlastně ne já, ale moje dcera, která začala chodit do první třídy. A já s ní.
Začalo to hned první den. Když se dcera vrátila ze školy, byla – pochopitelně – zasypána otázkami od zvědavých rodičů.
-„Co jste se dneska učili?“
-„Že když přijde paní učitelka do třídy, máme se postavit.“
-„A co ještě?“
-„Že když chceme promluvit, máme se přihlásit.“
-„A ještě něco?“
-„Že se paní učitelka oslovuje paní učitelka.“
Aha. Tak tedy první den ve škole se děti učí, jak se postavit do pozoru a jak správně salutovat, paní, ano, paní. Jak příznačné. A jak svým způsobem dokonalé – dokonale to propracovaný systém, jak člověka zdeformovat.
Potíž je v tom, že my, lidstvo, civilizace, jsme zkažení. Když se narodíme, nacházíme se na prahu pomyslného ráje. Nemáme řádné mantinely. Jako miminka se chováme tak, jak sami chceme a cítíme. Jenomže pak to začne: „Nebreč, to hodné děti nedělají.“ „Ne, nepochovám tě, protože bych tě rozmazlila.“ „Musíš se učit.“ „Musíš poslouchat.“ „Musíš být hodný.“ „Musíš…“
Jsme válcování konvencemi. Učíme se jednat ne tak, jak je nám přirozené, jak sami chceme, ale tak, jak chtějí ti ostatní. Nepřizpůsobujeme se svým vlastním ideálům; přizpůsobujeme se ideálům těch ostatních. Jsme vychovávání v hluboké víře, že „správné“ je přejímat cizí autority, ať už to je vláda nebo pan profesor ten a onen. Že je „správné“ nezpochybňovat ustálené zvyklosti: Jako že nepohostit třeba i nečekanou návštěvu je totální faux pas, že starší má vždy pravdu, že média říkají pravdu. Že co je psáno, to je dáno. Že paní učitelce a lékaři se nikdy neodporuje.
A tak dokonale zpracovaní všemi těmi propagandami, polopravdami a pověstmi si sedáme ještě jako tvárné děti, později jako jen o něco méně tvární náctiletí, do školních lavic. Salutujeme, ehm, chci říct, hlásíme se, když chceme promluvit, a stavíme se do pozoru před každou „autoritou“ která vejde do dveří. Autorita tu není dána žádným osobním charismatem, žádnou úctou před znalostmi paní učitelky, ale jen a pouze jejím titulem: „paní učitelka“. Nepřemýšlí se nad tím. Prostě to tak je. Proč? Protože to tak vždycky bylo, už když naše rodiče chodili do školy – a byli snad kvůli tomu horší lidé?
Horší jistě ne. Ale méně šťastní ano. Generace dnešních dospělých odnaučená myslet a naučená poslouchat rozhodně není generací svobodnou. Myslím vnitřně svobodnou, tedy šťastnou.
Řeknu vám jeden příklad za všechny. Povídala jsem si tuhle s jedním šedesátníkem. Zavedl řeč na prezidentskou volbu. Po svém plamenném monologu na téma „jak-jsou-všichni-ti-kandidáti-nanic“ se na okamžik zamyslel a pak prohlásil: „Jedinej, kdo má nějaký rozumný názory, je snad ten Franz… No jo, ale toho volit nemůžu, dyť co by tomu ve světě řekli, jak vypadá?“
Ne, nechci teď říkat ani slovo o prezidentské volbě a už vůbec nechci říkat cokoliv o kterémkoliv kandidátovi; podstatné je něco úplně jiného: Můžeme rozumově nesouhlasit s něčími názory. Nebo s nimi rozumově souhlasit. Nebo nechat rozum doma a mít někoho srdcem rádi. Anebo můžeme někoho ze srdce nesnášet, protože si s ním prostě osobně nesedneme. To je fuk. Ale je to náš názor, nebo náš pocit. A podle něho se rozhodujeme a řídíme své činy. A pak je všechno v pořádku.
Jenomže ten pán prohlásil: „Co by tomu ve světě řekli, jak vypadá?“ Neřekl něco jako: „Mně se ten šašek počmáranej nelíbí“. Cítíte ten rozdíl? On své jednání opírá o předpokládané cizí názory nebo cizí pocity. Bojí se, že by se mu snad svět za jeho volbu posmíval. Jedná ne podle svých pocitů, ale tak, jak předpokládá, že se od něj žádá. A to už není v pořádku.
Není to v pořádku, protože ten pán není ve svém jednání svobodný. Staví si sám sobě vnitřní mantinely. Nepochybuji, že s takovým vnitřním sešněrováním nemůže být ani šťastný.
Ale chápu ho. Ve škole ho to tak prostě naučili.
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
Markéta Šichtářová vyšlo na: