Tak fajn, tak tedy už víme, jak dopadly volby. Víme, kdo „vyhrál“ – předvolební průzkumy říkaly pravdu (jenom se sekly v odhadu výsledku vítězné strany asi tak o milion procent). Víme, kdo se nedostal do sněmovny a tedy „prohrál“ – předvolební průzkumy měly pravdu (až na to, že více než tři procenta pro Zelené a téměř tři procenta pro Svobodné a Piráty jsou pro tyto malé strany vítězstvím jako hrom a už při příštích volbách mají více než reálnou šanci dostat se do sněmovny). Tak fajn, víme tedy konečně, na čem jsme. Tedy… víme to?
Vyhrála vlastně levice, nebo pravice? Strany konzervativní, nebo strany liberální? Mnoo… levice má nejsilnější stranu. Ale je jí to platné jako kopačky babičce, která nepozná hokej od fotbalu, protože levice nedokáže sestavit skutečně levicovou vládu. Pravicové strany svorně a vespolek propadly. Ale zase by zcela hypoteticky dokázaly dát dohromady jakous takous koalici. A vůbec, kdo byl vlastně v těchto volbách „levičák“ a kdo „pravičák“?
A jsme u toho. Když se velké a troufám si říci převládající části voličů nových politických stran, které zasednou v parlamentu poprvé, zeptáte, jestli je jejich favorit nalevo či napravo, zda je konzervativní či liberální, zda chce daně vyšší či menší, zda chce či nechce větší integraci a euro, zda chtějí zvětšovat či zmenšovat zadlužení země, zda chtějí či nechtějí postavit mimo zákon bitcoiny, zda by byli pro býčí zápasy a hony na lišku, anebo pro větší ochranu zvířat, zda by měla zvětšování prsou na velikost F proplácet pojišťovna či neměla, zda by vlastně byli úplně pro cokoliv, co vás napadne, tahle velká část voličů nebude tušit. Protože tihle voliči nevolili nižší daně, vyšší dávky, nebo očkování zdarma; tihle voliči volili jen jediné: Něco nového. Něco protestního.
A zvolili. Starý establishment rozdrtily dvě nové strany, o kterých jejich vlastní voliči neumí říct, co přinášejí. (Vědí to ony dvě strany? A ví vůbec někdo, zda to vědí ony strany…?) Voliči zvolili třetí cestu. Můžeme jen doufat, že čtyři roky třetí cesty nás neposunou do kategorie třetího světa. Protože když se mě zeptáte, co tahle třetí cesta pro naši ekonomiku znamená, musím přiznat, že nemám nejmenší tušení. Nižší, či vyšší daně? Ví Bůh. (A možná to tuší ještě ANO a Úsvit.) Zvyšování, či snižování našeho veřejného zadlužení? Ví Bůh. (A možná ještě občas nějaká strana tuší, co pojem „veřejný dluh“ znamená.)
Tak máme tedy aspoň nějaké jistoty? Ale jistěže! Je tu fůra věcí, nad kterými se dá bouchat šampaňské! Tak třeba: Už teď víme, že tyhle volby byly totálně k ničemu, protože na rozdíl od těch předešlých, po kterých šla vláda sestavit jen složitě, po těchto lze sestavit vládu prachbídně. A to je svým způsobem dobrá zpráva. Protože mohlo být i hůř. Třeba mohli mít šedesát procent komunisté a vláda mohla jít sestavit lehko.
Taky celkem s jistotou víme, že většina z nás – s výjimkou těch několika nebožáků, kteří zkolabovali přímo ve volební místnosti – volební kampaň celkem bez úhony přežila. A to je pěkně prosím důležitá zpráva, vezmu-li v úvahu, že poslouchat předvolební politické debaty je mentálnímu zdraví srovnatelně škodlivé, jako je třeba pro fyzické zdraví škodlivé vykouřit krabičku cigaret denně, anebo vystavovat se permanentní hladině hluku, bydlíte-li v koridoru přistávací dráhy. Takže česká veřejnost prokázala svou mimořádnou odolnost, což si oslavu zaslouží.
A konečně s jistotou víme i to, že navzdory volebním slibům až se zítra probudíme, tráva bude pořád víceméně zelená, většina z nás si nebude schopna zakoupit Ferrari a Paskov bude mít pořád ještě problém – úplně stejně jako před volbami. Neboli, že celý ten zdraví nebezpečný humbuk je zdárně za námi, aniž by měl jakékoliv hmatatelné důsledky… A to se počítá.
Markéta Šichtářová vyšlo na: