Jste-li několik let účastníkem vzdělávacího procesu, utváříte si postupně obrázek o tom, co jsou jeho nejslabší místa. Já jsem jich „objevil“ několik, od financování přes udílení titulů po základní princip státního školství, kterým je vzdělávat jedince podle potřeb státu, s čímž je spojeno přehlížení jedinečnosti každého člověka.
Kromě systémových nedostatků jsem však ve škole narážel i na drobnosti, které mi utkvěly v paměti a dodnes nechápu, jak vlastně souvisely se vzděláním a proč na ně byl ve škole kladen důraz. Jedná se o podivné (nelogické a do značné míry ponižující) metody, které nás – žáky měly donutit k disciplíně. Zde jsem si připravil takový stručný výčet povinností, které od nás škola vyžadovala:
- Před hodinou tělocviku jsme měli pravidelně nástup před vyučujím, kde měl vždy jeden žák ze třídy hlášení, kolik nás je, kolik lidí chybí apod.
- Na tělocvik jsme museli mít jednotné úbory, na základce klasika červené (kluci)/modré (holky) trenky, bílé tričko, na gymnáziu jsme se mohli demokraticky (!!!) domluvit na barvě trička, ve které bude celá třída cvičit.
- Museli jsme si linkovat okraje v sešitu. To jsem zažil i ve druháku na gymplu o fyziku. Kdo neměl okraje, dostal pětku.
- Když vešel učitel do třídy, museli jsme ho pozdravit tak, že jsme povstali. To samé jsme museli dělat i když do třídy vešel nějaký jiný učitel. Platilo i na gymnáziu.
- Žáci, kteří si dovolili sedět na chodbách ve škole na zemi (lavice totiž chyběly), byli napomínáni za to, že se dopouštějí něčeho vrcholně nedůstojného.
- Důsledně byl hlídán pohyb žáků po škole v přezůvkách. Kvůli tomu čas od času docházelo k absurdním hádkám mezi učiteli a žáky, zda lze konkrétní druh bot používat jako přezůvky.
- Na včasný příchod žáků do školy dohlížela hlídka, která zapsala každého, kdo přišel do školy později než pět minut před začátkem vyučování. Nikoho nezajímalo, zda si běhěm pěti minut zvládnete odložit věci do šatny a dokážete stihnout začátek hodiny. Z pozdního příchodu na vyučování jste byli obviněni automaticky. Kdo se na seznamu opozdilců objevoval opakovaně, ten byl potrestán důtkou.
Pevně doufám, že za ta léta, co jsem ze školy (mé zkušenosti popisují zhruba stav v letech 1990-2002 ), došlo v řadách pedagogů ke generační obměně a mezi učiteli dnes převažují jedinci nezatížení dementními návyky z dob minulých a na nesmyslných pravidlech se již tolik nelpí. Přesto ale vždy nevěřícně kroutím hlavou, když se pustím do debaty s některým ze svých vrstevníků, který považuje veškerou buzeraci, jíž jsme si prošli, za nějakou výhodu, která nás posunula o nějaký krok vpřed oproti mladším ročníkům, takovou mírou buzerace již nezatížených.
A co vaše vzpomínky na nesmyslná pravidla a buzeraci na školách? Podělte se o ně s námi v komentáři pod článkem 
Originální článek naleznete zde: