Většina těch inspirovaných filosofy je obeznámena s nyní v kolektivních srdcích a myslích Západní civilizace neblaze proslulou proklamací Nietzscheho, že „Bůh je mrtev.“
Ale daleko méně je těch, kdo plně chápou plnou hloubku této trpké diagnózy. A ještě méně je těch, kdo opravdu chápou tu předzvěst v ní, která je o smrti Západu a o konečném stmívání před Novým temným věkem.
Prostořeké interpretace Nietzscheho poznámek – obvykle prováděných kampaně vedoucími ateisty a zastánci sekulární vlády ve státem vedených médiích – jsou takové, že on si pouze povrchně všímal úpadku organizovaného náboženství, zvláště jako varování pro luteránský establishment, který dominoval spirituálnímu životu Němců uprostřed 19. století.
Nietzsche ve skutečnosti předpovídal tu ohavnou pravdu, kterou teprve začínáme zažívat jako realitu: ztratili jsme svůj pocit smyslu. Neexistuje už žádné pouto, které nás tmelí dohromady. Náš příběh jakožto Západních lidí s pestrou škálou významů čerpaných z kulturních textů se dostal do posledního tažení.
Jsme ustrnulí a rozptýlení jako list spadlý ze stromu, ponechaný, aby shnil bez jakéhokoliv psychologického ukojení, které nás udrží při životě. Během času ztrácíme svou příčetnost stejně jako svůj pocit smyslu.
Neberte takovou chmurnou analýzu jen jako víru: ten úpadek energie můžete pocítit i v ulicích. Ten rozpad zatím teprve začíná.
Současník Nietzscheho akademik Emile Durkheim také vyhlížel ten budoucí úpadek Západu. Předložil ve své studii sebevraždy svou vlastní diagnózu chmurného ducha doby.
Durkheim konkrétně přednesl silně studovaný psychologický koncept umdlévání norem čili anomie – kdy stručně shrnul ohromnou škálu sociálních rozvratů, kterým chyběl vnímaný účel nebo smysluplný spouštěč. Durkheim propojil tečky mezi tím, co nazýval „zhroucením pravidel,“ nihilismus, neukojitelnou nedůvěru v předtím formálně dominantní sociální instituce a nakonec sebevražednost – jak sebevražednost lidí, tak společností.
Každý rok se zabije nejméně 47 000 Američanů. Mezi americkými dospělými je to desátou hlavní příčinou smrti.
Zatímco v Japonsku a u jiných rozvinutých národů mimo Západ přinesl pokrok pokles sebevražednosti, tak čísla pro Západní svět signalizují dekadenci a úpadek, před kterými Nietzsche a Durkheim varovali.
Jsme přirozeně přizpůsobeni, abychom hledali smysl. Domáháme se od kosmu odpovědí na to, co tu děláme už tak dlouho, jak dlouho jsme lidstvem. Náš smysl pro účel je tím, co nás váže jednoho s druhým; to táhne naši motivaci vylézt ráno z postele nebo se zapojit do komunitních projektů.
Ságy z historie od Buddhy po Carla Junga dlouhodobě uznávají, že žít znamená i trpět. Objevování konstruktivního důvodu pro toto utrpení za hranice našeho živočišného pohodlí prostřednictvím náboženství nebo jiných prostředků je jediným způsobem, jak z našeho nevyhnutelného utrpení učiníme tolerovatelnou záležitost.
Proč bychom se bez toho prostě jen nezabili? Odpověď na tuto rétorickou otázku leží ve vršící se spoustě fatálních, sobě samotným zasazených ran.
Přes veškerý všudypřítomný nihilismus moderní Západní éry stejně naše nezlomná touha po smyslu zůstává. Přes tu sebe-střednou kulturu konzumerismu, která koroduje naši psyché, naše sociální vazby s našimi rodinami a dále s širší komunitou stejně dále definují naši orientaci ve světě.
V nedefinovatelném okamžiku ve 20. století se v Americe naším národním smyslem stal konzum. Reklamy nás přesvědčily, že bez produktů či služeb, co pro nás dávají do frcu na televizní obrazovce, bychom zůstali žalostně neúplní.
Jak se ukázalo, tak z toho „vyrovnání se s Jonesovými“ se stal symptom smrtelné nemoci naší kultury.
Poučili nás, že nebudeme-li konzumovat, tak jsme odsouzeni k žalostnému utrpení. Krátce řečeno jsme absorbovali ústřední poučky z odlidšťujícího tržiště, že naše hodnota je nerozborně spjatá s tím, co si kupujeme.
Bezduší konzumenti z přirozenosti svého postižení nevyvolají rozvrat. Ti nezpochybňují tu ústřední povídačku dominantní ideologie konzumerismu, že důvodem jejich existence je práce, aby mohli nakupovat. Ti, kdo se vnitřně ztotožnili s dogmatem poslušného konzumu, se neorganizují, ti nemyslí za sebe a ti nerozvrátí moc.
Tuto smutnou realitu poslední vývoj tak nějak ještě více zatemnil.
Avšak ta prohnilá představa garáže se dvěma auty a bílého špičatého plotu kolem domečku z ideálů 50. let přesto mohla skutečně člověku poskytnout pocit smyslu, přestože tento sen byl nedostupný pro značnou část menšin i chudých bělochů, ale i tak byl ten Americký sen stejně v poválečné éře Spojených států neustále živý.
Bez ohledu na to, jak až nenaplněný se mohl ve svých úspěších cítit, tak z vlastního bydlení, ze skutečné kvality života a z garance důchodu se přesto staly skutečné zdroje materiálního komfortu. Ač byl takový materiální komfort pro naplnění smyslu stejně neadekvátní, jako je dnes, stejně alespoň z toho břemene utrpení činil něco alespoň částečně usnadňujícího, aby ho šlo snést.
Teď v roce 2020 je nám jak intuitivně, tak statisticky jasné, že ten Sen je mrtvý. Jak řekl nejnadanější satirik naší doby George Carlin: „Nazývají to Americkým snem, protože abyste v něj uvěřili, tak musíte spát.“ Celá ta hra o to je falešná. Střední třída je vyprázdněná a roztříštěná rasovými a ideologickými spory. Ten strom je prohnilý od špiček listů až po nejhlubší kořeny.
Američtí „vůdci“ moderní éry nejsou ničím jiným než machivellistickými bandity pracujícími v zastoupení svých mezinárodních loutkářů. Člověk nemusí koukat dál než na tu hromadu spousty bilionů dolarů pro ministerstvo financí, kterou v březnu Kongres schválil pod záminkou „pomoci po koronaviru.“
Přihlížející – obyčejní američtí občané – podvědomě chápou, že je v tom podfuk, i když nemusí mít ani slovní zásobou, kterou by to artikulovaně formulovali. Nepotřebujeme pokročilé diplomy z ekonomie, abychom na základě toho hněvu, který cítíme, viděli, že se ta fasáda nám dlouho slibované vlády na základě souhlasu, pro niž je v první řadě a především charakteristická vláda lidu a pro lid – už úplně rozpadá.
Kam budeme odsud pokračovat dál, nad tím se musí zamyslet každý sám. Ovšem jestli až dosud tak úspěšné Nietzscheho predikce mají pořád ještě váhu, tak jsme na cestě do bezedných hlubin pekla.
By Ben Bartee – June 30, 2020