(Interview s Dr. Hulsmannem původně vydané německým Die Freie Welt.)
V důsledku koronavirvé krize se ekonomický život v mnoha zemích tvrdě omezil. Jak dlouho to může ekonomika vydržet?
Tak dlouho, jak to vydrží akcie. Jinými slovy, tak dlouho, jak dlouho si můžete vydržet z předchozích úspor. V tomto směru není rozdíl mezi rodinou a ekonomikou.
Německá spolková vláda schválila fond výkupu z potíží asi 750 miliard € ke stabilizaci ekonomiky a k záchraně společností před bankrotem. Mohou taková opatření zmírnit ekonomický propad?
Ne. Taková opatření mají dva velice odlišné účinky, které poskytnou pouze krátké zdání zmírnění.
Na jednu stranu se příjmy a bohatství ohromně přerozdělí a na druhou stranu se obětuje budoucnost na oltář současných obav.
Dovolte mi to popsat trochu podrobněji.
Fond výkupu z potíží spolkové vlády vytvoří dodatečný příjem čili 750 miliard €. Odkud ty peníze pochází? Uvažovat se dají tři hlavní zdroje: daně, veřejný dluh a tisk nových peněz. Ve všech třech případech ten stát, těch 750 miliard nevyčaruje jen tak z ničeho. Jsou to občané, kdo jsou o tu sumu v té či oné formě oloupeni. Neočekává se, že by se v této době zvyšovaly daně. Tudíž soudím, že občané budou stejně jako v minulosti vyvlastněni formou znehodnocení jejich finančních aktiv. Úrokové příjmy se stlačí ještě více dolů. Úspory jsou v podstatě zdaněny negativními úrokovými sazbami a cenová inflace nám sežere to, co zbylo.
Stejně jako v minulosti bude tato redistribuce ospravedlněna skutečností, že jinak by došlo ke kolapsu finančních trhů, což by také těžce postihlo reálnou ekonomiku. Bez té many ze záchranného deštníku by řada společností zbankrotovala a propustila své zaměstnance. Půjčky by se nesplácely, což by bankovní průmysl dohnalo ke kolapsu, což by dále mělo dopad na ostatní společnosti. Stručně řečeno roztočila by se spirála poklesu, zastavování provozu a masové nezaměstnanosti. Od občanů by se čekalo, že účet za to zatáhnou oni tak, jako tak. Buď budou muset financovat záchranný balíček, nebo budou muset trpět kolaps celé ekonomiky. Shrneme-li to, je tedy o dost lepší obrat občany trochu teď, než je pak vystavovat ještě větším ztrátám.
Tento argument je ovšem správný jen v té míře, nakolik záchranný balíček může zabránit krátkodobému kolapsu.
Právě proto se takové záchranné polštáře dělají.
Jenže ten úspěch je jen zdánlivý, a proč?
Protože ten krátkodobý úspěch přichází na úkor budoucnosti. Propad je v krátkodobém výhledu zmírněn, ale v dlouhodobém výhledu posílen. S těmi 750 miliardami, za které se teď budou společnosti zachraňovat, se neprovádělo to, co se od společností očekává. Ty nespravovaly vlastní úspory ani úspory jiných lidí udržitelným způsobem. Ty se hnaly po krátkodobém zisku a své podnikání financovaly z dluhů. Jsou to právě tyto firmy, jejichž nekompetence se ukáže v čase krize, a právě ty se teď uměle udrží naživu. A ty, které se moudře vyhýbaly úvěry financovaným dobrodružstvím, znovu požádají, aby za to ten účet zatáhly. Tudíž skutečným účinkem záchranných balíčků bude to, že se převede ještě více peněz do projektů, co už teď stojí na vratkých nohách a jsou vedeny dobrodruhy. A přesně to záchranný balíček v budoucnu přinese.
Celá ta věc bude ještě zhoršena skutečností, že vládní výdaje jsou ve všech ohledech notoricky neefektivní a zkorumpované. Bohužel není žádný důvod pro naději, že lidé, kteří selhali ve všech ostatních oblastech odpovědnosti (vzdělání, zdravotní péče, stavba letišť, stavba bytových domů, národní obrana atd.), se odteď ukáží jako prvotřídní hospodáři.
Dovolte mi z této otázky vyvodit ještě základnější úvahy. Když se krátkodobá nepohoda odvrací na úkor budoucnosti, a zvláště pak za peníze daňových poplatníků, tak je to vždy špatně. Ale přesně to jsme už řadu desetiletí dělali. Tyhle neuvážené hrátky se ovšem v minulosti omezovaly na bankovnictví a finance a v důsledku toho si jich všímali jen experti. V ohromném měřítku se to ale rozehrálo od roku 2008 a v důsledku toho, se to dostalo i do hledáčku obecné veřejnosti. Každopádně je to ale velice stupidní hra. Některé subjekty, které jsou kamarádíčkové s vládou, z toho hrabou, ale běžní občané z toho v delším výhledu nemohou vytěžit nic.
Bylo by daleko rozumnější hledat řešení od základu odlišným způsobem. Ve skutečnosti můžete z krátkodobého kolapsu celé ekonomiky hodně vytěžit „když se z toho nepoděláme“ – když to řeknu památnými slovy Borise Johnsona – takže tak se ekonomiky vyléčí a z dlouhodobého hlediska se postaví na zdravější základnu. Konec konců až donedávna byli Němci ochotni chodit ven i v zimní chřipkové sezóně a podstupovat riziko, že se nachladí. Pokud nechcete přijímat rizika a nepříjemnosti teď, dočkáte se obojího v delší perspektivě o to více.
A co monetární systém? Očekáváte, že se rozpadne eurozóna nebo poroste inflace?
Vyšší cenová inflace, to ano, ale rozpad eurozóny, to ne.
Vzestup cenové inflace je nevyhnutelný, jelikož vláda a centrální banky dělají vše, aby zabránily utrácení méně peněz v celkové ekonomice. Jelikož mají tiskárnu, tak nejspíš uspějí. V takovém případě je cenová inflace nevyhnutelná, jelikož dodávky zboží se kvůli karanténám propadnou.
Eurozóna zůstane pohromadě po tu dobu, pokud nebudou mít národní vlády lepší alternativu. Italové sice brblají, ale stejně jako Řekové před odchodem couvnou, to by se divili, jaké by sehnali úvěry, kdyby se vzdali eura.
Už dlouho jsme neslyšeli o eurobondech. Teď se ale ozývá volání po korona-bondech. Co si myslíte o tomto nápadu?
Nic takového.
Ty by jen zhoršily ty základní problémy eurozóny: více zadlužení, více křehkosti, více nezodpovědnosti těch z politiky a financí, kteří z toho budou bezprostředně hrabat. Korona-bondy by neposloužily dobře ani německým, ani italským daňovým poplatníkům. Ve střednědobém a dlouhodobém výhledu by to rovněž v Itálii špatně posloužilo lidem, kteří závisí na zdravotních službách. Je to samotný italský stát, kdo může za jeho finanční kalamity a za to neúnosné břemeno jeho státem vlastněných a státem řízených nemocnic. Ale i v současném binci by mohlo během dost krátkého času přinést podstatnou úlevu, kdyby se prostě okamžitě liberalizoval soukromý sektor ve zdravotnictví. Ale přesně to stát nechce, aby se stalo. Smyslem korona-bondů je zajistit, aby se nic nemuselo měnit, takže by se ve skutečnosti nic nemělo měnit na tom, jak stát mizerně ekonomiku spravuje a jak je tam ta ekonomika zpackaná. Vládní zástupci zdvihají prst a káží: „Jestli, vy Němci, pro nás nic neuděláte, tak tu budou umírat lidé.“
Pravdou ale je, že oni sami nechtějí dělat nic, co by zpochybnilo italský neefektivní sociální stát. Berou si Němce jako morální rukojmí, ale smiřte se s tím, že Italům jejich nedostatečné služby zůstanou, protože si nepřejí, aby jim byly poskytovány jinak než přes ten sociální stát.
Až budou ti karantény zrušeny, jak dlouho to potrvá, než se ekonomika zotaví? Je to jen dočasný útlum, nebo to bude ekonomická krize trvající dlouhou dobu?
V podstatě by zotavení mohlo proběhnout velice rychle. Starosti mi dělají vládní intervence, které mohou současné těžkosti prodloužit a ztížit. Klasickým příkladem ekonomické historie je Velká deprese ve 30. letech v USA. Tehdy obyčejný krach akciových trhů vždy novými a čím dál rigidnějšími státními intervencemi řídili tak mizerně, že ji prodloužili na dlouhodobou ekonomickou krizi.
Jak hodnotíte krizový management v různých zemích? Velká Británie a Holandsko se rozhodly pro masovou imunizaci, Francie pro karantény. Jakou reakci považujete za tu správnou?
Nejsem imunolog a nemám jasno ohledně definitivního nejlepšího řešení z medicínského hlediska. Avšak jako ekonomovi je mi jasné následující: je od základu špatně uvrhnout ekonomiku, aby sloužila jedinému cíli a byla oddána jedinému řešení. Lidské jednání vždy zahrnuje vážení různých cílů a odlišných prostředků. Samozřejmě, že z krátkodobého hlediska může mít nejvyšší důležitost udržení zdraví. Ale i pak to nikdy není jediný cíl a vždy existují různé prostředky. Podstatná je přitom svobodná konkurence, zvláště když jde o efektivní volbu způsobů a prostředků. Proto si myslím, že země, které reagovaly nejlépe, jsou ty, které daly občanům a rodinám nejvyšší možnou svobodu a odpovědnost, a které také necentralizovaly politickou odpovědnost, jako tady ve Francii, nýbrž ji daly i radnicím a jiným místním správám. Jak příklady bych dal Švýcarsko a Holandsko.
Které země se z této krize vynoří jako poražení a které jako vítězové?
To je v tomto okamžiku těžko říct, protože jsme se přes ni ještě nedostali. Jak už jsem říkal, největší nevypočitatelnost spočívá v zásazích státu.
V žádném případě bych ale mezi vítězi neviděl Francii, Itálii a Španělsko, jelikož v těchto zemích tu krizi „zneužívají“ kruhy blízké státu, aby si zajistily a rozšířily svá vlastní privilegia, a bude-li to možné, tak i pomocí korona-bondů.
by Tyler Durden
Tue, 04/28/2020 – 02:00
Zdroj: https://www.zerohedge.com/markets/what-covid-19-crisis-means-europe-eurozone