Nemám moc ráda zátěžové testy bank. Lidé mají sklon vyvozovat z nich, co v nich není. Vybájit si závěry, které žádnými závěry nejsou. Zátěžové testy bank jsou totiž hodně sofistikovaným a drahým postupem, jak získat hodně dat o minulosti. Zato o budoucnosti toho testy moc neříkají. Což je právě onen kámen úrazu. I banky, které v minulosti testy prošly, totiž měly následně problémy. Na druhou stranu: navzdory všem výhradám je zatraceně dobře, že testy existují. Nastavují bankám aspoň nějaké zrcadlo. A občas třeba ukáží, že banky mají o svém majetku vyšší mínění, než odpovídá realitě. Což je potom vcelku problém.
A právě ten tu teď máme.
Zátěžovými testy neprošlo neuvěřitelných 25 ze 130 bank. Naštěstí během roku si 12 z těchto 25 hříšníků svou pozici zase vylepšilo, takže dnes už má málo kapitálu „jen“ 13 bank. Jenomže 13 propadnuvších bank pořád znamená, že 10 % z bank, které byly v Evropě testovány, nemusí ustát příští krizi. A pozor – jde o 10 % jen z těch testovaných – zátěžovými testy totiž zdaleka neprošly banky všechny!
Jestli v tomhle průšvihu chce někdo najít aspoň jednu dobrou zprávu, jednu bych přeci jen měla. Naštěstí se potvrdilo, že fámám není radno věřit. Původně se totiž šířily fámy, že jednou z bank, která testy neprojde, bude rakouská skupina Erste. Erste ale nakonec prošla hladce. Ostatně problémy (podle testů prý) nemají banky klíčové pro střední Evropu, jako je třeba právě Erste. No – a tím by ty dobré zprávy asi tak končily.
Takže když si to shrneme, desetina evropského bankovního sektoru má podle bankovního dozoru málo kapitálu. A investoři jsou v klidu. Jak to?! Co by je tedy zvedlo ze židlí, když ne taková zpráva? Je snad potřeba, aby testy neprošla polovina bank? Data jasně ukazují, že je dluhová krize stále živá, jen není vidět na první pohled. Je totiž velmi dobře zamaskována. A to jednoduchým účetním trikem.
Bankám totiž nahrálo, že ceny dluhopisů, které mají banky nakoupené ve svém portfoliu, v poslední doby vzrostly. Jenomže tyto ceny státních dluhopisů jsou pouze falešně nafouknuté politikou Evropské centrální banky, která prezentuje ochotu tyto dluhopisy vykupovat ne kvůli jejich bonitě a skutečné hodnotě, ale v rámci své manipulace s množstvím peněz v oběhu. Vysoká poptávka – rostoucí ceny. Ceny dluhopisů jsou tudíž vlastně normální cenovou bublinou zrovna jako v případě akcií. Není totiž racionální, aby rostly ceny dluhopisů takových zemí, jako je kupříkladu Itálie, když její dluh roste, ekonomika je v recesi, k tomu v deflaci, voliči se staví proti reformám a třetí největší banka Itálie, Banca Monte dei Paschi di Siena, má problémy a potřebuje více než 2 mld. eur…
Co s tím? Mnozí lidé včetně těch v Evropské centrální bance nyní volají po tom, aby banky víc půjčovaly, a tím nastartovaly hospodářský růst. To je ovšem nesmysl. Banky nemají kapitál, takže nemají z čeho půjčovat. Samy potřebují peníze. Ale ne ty, které do nich sype ECB, ty jsou jen půjčené; banky nemají svůj vlastní kapitál. Bez zdravých bank Evropa neporoste. Bez hospodářského růstu se ovšem banky neozdraví. Je to začarovaný kruh, z něhož je ven jen jedna jediná cesta: Evropa si nejprve musí projít další recesí. Paradoxně cesta vzhůru tak vede skrze další pokles.
Markéta Šichtářová vyšlo na:
Deset procent finančního systému je v háji