Snad není možné ani přecenit význam volebních výsledků z minulého týdne v Duryňsku. Ten naprostý tamní kolaps obou centristických stran, jak CDU Angely Merkelové, tak Sociálních demokratů (SPD), vypadá jako předzvěst toho, co v německé politice nadchází.
V Duryňsku, kde CDU vládla od počátku 90. let do roku 2014, kdy ji sesadila Die Linke jako vůdce vládní koalice se Sociálními demokraty a Zelenými, teď skoro všichni prostě hlasovali proti centristům, tedy Merkelistům, tj. proti té velké koalici, která neměla jiný program než globalizaci a tužší integraci v EU.
Die Linke spolu s Alternativou pro Německo (AfD) si urvaly přes 54% celkových hlasů. Die Linke je pozůstatkem po někdejší Východoněmecké komunistické straně a AfD představuje novou tvář anti-imigračních a fiskálně odpovědných Němců, a tyto dvě zaujaly první a druhé místo před CDU Merkelové.
(source Wikipedia via Thüringer Landesamt für Statistik)
Zatímco v roce 2014 mohla Die Linke vládu zformovat pomocí SPD a Zelených, tak dnes už nemohou, to by jim chyběla 4 křesla k většině, a Zelení tam sotva překročili 5% práh, aby se do zemského parlamentu dostali. Čímž koaliční výpočty budou asi neřešitelné.
Je to ale stejně strašné pro Merkelovou a CDU, jelikož se kategoricky odmítli jakkoliv spojit s AfD. Takže cesta k durynské vládě bude neskutečně nesnadná. Zrovna tak je to nesnadné v Braniborsku, které hlasovalo už v září.
V obou případech bude zapotřebí ohromné koalice kartelového typu mezi čtyřmi stranami, jinak se neuplichtí většina, protože se všichni odmítají spolčit s AfD. V Dolním Sasku nejspíš po tamních volbách z minulého měsíce zůstane současná koalice mezi CDU Merkelové, SPD a Zelenými.
Všechny tyto výsledky dobře ukazují, kam věci v Německu směřují, konkrétně směřují proti politice opětovných slibů všem s jejich následnou zradou, tedy proti dědictví po Merkelové. Jak svého času v The Duran poukázal Alexander Mercouris, operačním principem Merkelové je držet neochvějně linii pořád stejného postupu bez ohledu na změny v realitě kolem ní.
Tím vytvořila metastabilní prostředí, které povrchně vypadá, jako by nikdy nebyla poražena, avšak otřásá se na pokraji kolapsu s každým novým vývojem.
Dělá to posledních pět let každým svým významným rozhodnutím, kterým se vždy zoufale pokouší udržet Evropský projekt a zúžit cestu vpřed, aby na cestě po ní nešlo udělat ani krok stranou. Ale ve snaze udržet situaci tak, jak je, se jí to doma propadá do situace přímo pekelné.
A to by nakonec po čase mohlo Angelu Merkel vystrnadit z politického jeviště.
Německé zemské volby letošního podzimu pro Merkelovou, dá se říct, znamenají katastrofu. Vzpomeňte jen na podzim 2017 a na to, jak pro ni bylo těžké dát dohromady nějakou koalici. Tehdy jsem poněkud předčasně vyhlašoval, že to je konec Merkelismu. Ovšem problémy, se kterými se potýká teď, jsou zrovna tak naléhavé, jako byly tehdy. Tehdy se ovšem rozhodla je zamést pod koberec tím, že uplichtila zase další katastrofální koalici se Sociálními demokraty.
Jedna z věcí, kterou jsem na tom viděl jako dobrou, byl jejich nadcházející kolaps. Už tehdy byli ve volném pádu a to pokračuje až do dneška, kdy v durynských volbách dostali jen 8%. V roce 2017 přišli o většinu ve své baště v Porýní-Vestfálsku a to byla předzvěst špatných zpráv, které je následně v onom roce čekaly v celonárodních volbách.
Je jasné, že většinový politický pohled na budoucnost Německa se čím dál výrazněji odchyluje od toho, co se pokouší nabízet Merkelová, a v budoucnu to odchylování bude jen sílit.
SPD má v prosinci sjezd strany a spolu s těmito volebními výsledky, také na celonárodní úrovni dramaticky rostou preference Zelených. Merkelová předsedá Bundestagu zombií, který už zdaleka v Německu přesně nezastupuje názory veřejnosti, úplně stejně jako parlamenty v Itálii a ve Velké Británii.
A v Británii to vyžadovalo herkulovské úsilí Borise Johnsona, aby nakonec dosáhl obecných voleb i v té bažině zamořené britskými a evropanskými politickými třídami, které na rozdíl od obyčejných lidí nechtějí skutečný Brexit, který nesnáší stejně, jako běžní Američané nesnáší Hillary Clinton.
SPD v roce 2017 nechtěla s Merkelovou vstupovat do další koalice a po Durynsku se čeká, že se spolčováním s ní jednou pro vždy skončí. A všeobecné volby nemohou už být daleko. Tento způsob uvažování bohužel ale naráží na problém, že na nové volby není v Německu vůbec chuť.
Tam prostě nejsou vůbec zvyklí takovýto politický binec řešit.
Navíc nikdo z eurokratické třídy nechce, aby Merkelová po pokořující porážce vypadla z jeviště. Takže na vedení SPD bude nesmírný tlak, aby zůstali v závěsu Merkelové, stejně jako to bylo při uplichtění koalice koncem roku 2017.
Ale s tím, jak se Německo propadá do recese, tak Merkelová už signalizuje, že když bude muset zase jít do voleb, tak je ochotná se spolčit se Zelenými, kterým už nedávno udělala spoustu ústupků s projekty obnovitelných energií a se spoustou úplatků, které jim podstrkuje.
Ovšem poslední průzkumy vidí Zelené po časech nárůstů zase v propadu jejich popularita, která měla svůj vrchol při evropských volbách s 25% a teď už jsou na 22%. A zase, podobně jako AfD, jsou nejsilnější v regionech a ne na národní úrovni.
Mezitím je SPD na národní úrovni těsně bok po boku s AfD, tj. asi na 14%. Čím déle SPD zůstává pod magickou úrovní 16%, tím je pravděpodobnější, že se nakonec propadnout na úplný okraj stejně jako k tomu došlo v Durynsku.
Takže, jestli SPD v důsledku nějakých voleb počátkem roku 2020 z této koalice uteče, tak to nebude o nic přesvědčivější než naposledy. Spíše než aby dopustili volby, tak prostě Merkelová odstoupí a ta chromá koalice se bude belhat dál až do roku 2021.
Skutečností však je, že globální finanční systém už zase balancuje na okraji propasti. Centrální banky jako FED a ECB jsou v panice, že přijdou velké pohyby likvidity už teď, když ty hrozby ještě nedělají titulky.
A proč je tomu tak, protože to všechno může dopadnout daleko hůře, než si kdokoliv je ochoten připustit. A jak dlouho to ještě potrvá, než zkolabuje Deutsche Bank?
Vše, na co teď čekáme, je katalyzátor. Je třeba, aby EU hladce zvládla přeřazení na jinou rychlost tak, aby ujistila trhy, že na to má. Ale příznaky velkých problémů jsou všude. Vše, co to potřebuje, je zažehující jiskra.
Tyto zemské volby zvláště zdůrazňují vždy viditelný rozkol mezi tím, co ve studené válce bývalo Západem a Východem. A tento rozkol mezi různým politickým myšlením se bude jen zhoršovat, až nakonec se to promítne do toho, jaká to tam převezme vláda.
A pokud bude Merkelová dále setrvávat na své dráze, tak se blíží k bodu, kdy ji vykolejí síla historie.
Jak Die Linke, tak AfD se shodují na základní kritice EU, stejně jako na kritice zahraniční politiky Merkelové. Obě se těší podpoře voličů, kteří silně podporují stažení amerických vojsk z jejich země. A obě široce odporovaly Merkelové, když voliče zbavila jejich práv svojí politikou masové imigrace.
Navíc obě chtějí normalizovat vztahy s Ruskem. A chtějí dokončit plynovod Severní proud 2 a přimět Ukrajinu, aby přijala „Steinmeyerovu formuli“ k řešení konfliktu na Donbasu, takže přispívají k politickému tlaku na ukončení sankcí EU, zatímco Merkelová byla zatím osobou oddanou jejich trvání, dokud nebudou splněny tyto podmínky.
Aby se v krátkodobém výhledu zachránila, mohla by sáhnout ke zrušení těchto sankcí, aby odložila svůj konečný pád. Hřiště pro to je připraveno na někdy v roce 2020.
A ač se třeba nikdy nedočkáme euroskeptické aliance mezi AfD a Die Linke, jako jsme loni viděli v Itálii tak, jak se bude ekonomická situace v Německu zhoršovat a Merkelovou za to budou obviňovat, a to právem, budou přesto už samotné možnosti zakládat takové dohody vytvářet jeviště pro situaci, kdy se veškeré švy přediva dosavadního německého politického systému začnou párat.
November 4, 2019
© Photo: Pixabay.com
Zdroj: https://www.strategic-culture.org/news/2019/11/04/thuringia-foretells-the-fracturing-of-germany/