Je téměř až neuvěřitelné z jakého „materiálu“ jsou postaveny základy české politické scény. Stačí shlédnout jeden rozhovor s vrcholným představitelem krajské politické kmotrovské věrchušky či si poslechnout budovatelské teze jeho bílého koně, který je najat na čerpání odklonů ze státního rozpočtu a zákonitě musíte přijít o všechny iluze, o všechny sny i o naději do budoucnosti.
Za socialismu dobře vyškolení borci, kteří svoji kreativitu využívali tu na tunelování státních sámošek, tu na směnný obchod s kapitalistickou měnou, či na získávání kontaktů v boji s vnitřním nepřítelem, nejlépe po revolučním roce 1989 pochopili, kde že leží ty peníze na ulici a kdo jim je může donést domů až pod nos.
Jak pravil jeden z těchto těžce pracujících úderníků přechodové fáze od socialismu k eurosocialismu: „Já se nemusím za nic stydět, makali sme vosumnáct hodin denně, tu šanci měl každej, ňákej majetek nám to přineslo. Nevím proč nám dneska lidi záviděj a proč vo tom točíte reportáže? Běžte s tou kamerou do prdele!“
Tolik volná parafráze výroků ctihodného občana a váženého podnikatele, o kterém se říká, že se bez jeho požehnání v kraji nejmenuje ani uklízečka na veřejných záchodcích. Nechápu potom, když je to všechno tak čestné a dokonalé, navíc podložené těžkou mnohaletou prací, proč se tím sám naopak nechlubí, není na své podnikatelské úspěchy náležitě hrdý a proč je chudák celý rozmrzelý, když se jej na to někdo zeptá?
Stejně jako podobná parta v hlavním městě. Křišťálově čisté smlouvy, přinášející gigantické zisky zainteresovaným, prý ale i šetří státní peníze zadavateli . A opět, chlápci nejsou hrdí na svůj objev finančního perpeta mobile, kdy zázračně profitují obě smluvní strany a mohli by tím na věky věků poskytnout všem návod na přebytkové státní rozpočty, jen je k tomu pustit. Oni naopak skromně výsledky svého badatelského úsilí tají a Nobelova cena za ekonomiku je jim zřejmě naprosto šumafuk.
Ano, tak tišší, nenápadní, skromní a často i chudáci nemajetní jsou tito ctihodní pánové s býčími šíjemi omotanými zlatými řetězy. Tak dlouho pilně a poctivě pracují svých osmnáct hodin denně, dřou jako koně a opečovávají své rodiny i kytičky v předzahrádkách až jednoho dne jen tak vyjdou před garáž a tam … náhodný kolemjdoucí, zbloudivší ve slepé uličce taky jen tak mezi řečí vytáhne revolver a váženého podnikatele zastřelí jako psa. Jen tak. Z dlouhé chvíle.
Tímto způsobem nám presentuje politicko – obchodní vztahy a poměry naše chrabrá policie. Ta policie, která ani po několika letech vyšetřování není schopna prokázat byť jen jednu zdefraudovanou či ze státního rozpočtu ukradenou korunu. Ta policie, která sice povolá plně vyzbrojenou jednotku těžkooděnců na zatčení jedné kabelkové kurtizány, ale na druhé straně nedokáže vyšetřit ani kdyby se jim do tunelu Blanka propadlo celé ředitelství a platilo se to přes Opencard z regionálního programu Severozápad.
To je však na celé věci to podstatné a zásadní. Ačkoliv se na politické i mediální scéně bojuje s korupcí a rozkrádáním státního rozpočtu pomocí těchto zlatem ověšených kmotrů ze čtvrté cenové skupiny, realita je diametrálně odlišná. Možná je v tom sice i něco neumětelství, zbabělosti či nekompetentnosti policie, ale právní rámec v naší vlasti je primárně nastaven tak, že hraje do karet právě těmto pasákům politických bílých koní. Oni si jej po revoluci vymysleli, za pomoci prodejných parlamentních děvek prosadili a my jim to všechno pod kuratelou moci zaplatili.
Nelze se pak divit ani tomu, že podobně výhodný byznys si zařídily i některé jejich bývalé řídící orgány. Jen ještě více ze zákona sofistikovanější, více „ctihodnější“ a více „státní dobro páchající“, když porevolučně tápajícím absolventům Vokovické bolševické nalejvárny byly vykouzleny tituly doktorů práv a svěřeny jim výkony státní moci v podnikatelském režimu určujícím si vlastní výdělek. Pro civilizovanou společnost věc nepochopitelná, v postbolševickém Kocourkově zřejmě normální.
Co je tedy konečným důsledkem vekslácké politiky prostitutujících bílých límečků a jejich pasáků s vyholenými hlavami a tlustými krky? Naprostá trestní neodpovědnost jakékoliv rozkrádačky státních peněz, ať již ve formě dotací, náhrad či tunelů z předražených zakázek i neschopnost policejních a státních zástupců něco někomu dokázat, s výjimkou přes palubu hozených malých rybek či jednou za pětiletku nastrčených obětních beránků. Byť je to do očí bijící.
Ve společnosti se to pak projevuje následnou těžkou frustrací, rezignací na morální principy a absolutní nechutí s tím něco začít reálně dělat. Zase jsme my dole a nedotknutelní pánové nahoře. Tihle se nám ještě navíc veřejně smějí do obličeje a posílají nás do prdele. Stachanovci pseudokapitalismu i úderníci eurosocialistické přerozdělovací moci. Není na to škoda našich životů a výsledků naší práce? Není vám z toho všeho také tak nějak divně po těle s pocitem, že by se vám mohlo ulevit jedině náhodnou procházkou před garáží ve slepé uličce?
Karel Kříž vyšlo na: