Katastrofální stav veřejných financí valné většiny členských států Evropské měnové unie (EMU), tedy zemí, jejichž měnou je euro, děsí jak zastánce tohoto projektu, tak bankéře v Evropské centrální bance.
Euro jako politický projekt
Jednotná měna euro není výsledkem ekonomické evoluce, je to politický projekt. Jeho zakladatelé v něm viděli symbolický nástroj jak pokračovat v politice stále těsnější evropské integrace.
Už na začátku bylo ovšem jasné, že členy eurozóny se stávali i beznadějní černí pasažéři. Zejména kvůli nim vznikl pojistný mechanismus s názvem Pakt růstu a stability. Tato dohoda stanovuje podmínky koordinace rozpočtových politik členů EMU tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovali stabilitu eura a nezvyšovali inflaci.
Od počátku existence této dohody ji ovšem skoro nikdo nedodržoval a nikdo nevynucoval (včetně velkých zemí jako Německo a Francie).
Oslavováno jako úspěšný projekt, bylo euro symbolem svého druhu i úspěšnosti projektu Evropská unie. Pak přišla ekonomická krize, která odhalila katastrofální stav veřejných rozpočtů členů EMU a euro se začalo otřásat ve svých základech.
Cílem je politická unie
Nahlas se proto začíná mluvit o nezbytnosti koordinace fiskálních politik členů eurozóny. Nás musí zajímat, že této povinnosti budou podléhat i ty členské státy, které eurem neplatí.
Ale nejen to: centrální bruselské kontrole mají napříště podléhat také všechny politiky, které „nějak“ souvisí se ztrátou konkurenceschopnosti (vzdělanost, zaměstnanost, sociální politika, prý i cílené řízení platů a nákladů atd.).
Tyto návrhy nacházejí oporu v článku 122 Lisabonské smlouvy, který umožňuje hlavám členských států EU v „krizových případech“ přijímat i rozhodnutí odporující znění stávajících smluv o EU (ano, takhle banálně lze členským státům odebrat klíčové rozhodovací pravomoci).
Ale i v Bruselu ví, že tohle začíná být za hranou všeho, co občané členských států jsou schopni skousnout. Jít cestou „nějakého“ doplnění Lisabonské smlouvy je pro evropské elity příliš riskantní. Hledají proto jinou platformu, ze které by mohli činit politická rozhodnutí o stabilizaci jednotné měny.
President EU van Rompuy přišel s návrhem na vytvoření tzv. evropské ekonomické vlády. Představitelé členských zemí s ní souhlasí i přesto, že její obrysy nejsou známy (což je ale v EU běžné: všichni se obvykle rozplývají blahem nad vzletnými deklaracemi, aniž by kdo tušil, co bude dál).
EU se úprkem žene k vytvoření politické unie, pokud chce zachránit euro a v podstatě sebe sama.
Pár doporučení pro premiéra Nečase
Pro budoucí českou vládu Petra Nečase je nezbytné:
- celou situaci bedlivě sledovat a nepřipustit “chvilkovou nepozornost”, ve které se v politické historii vždy udály ty nejvážnější zvraty
- nevytvářet žádné zvláštní ministerstvo pro evropské záležitosti a tzv.“evropskou agendu” plně začlenit do výlučné agendy premiéra ČR
- postavit v ČR vážnou a plnohodnotnou debatu o obsahu a cílech současného evropského integračního procesu na úroveň debat o vážných reformních krocích své vlády. Veřejnost by se měla dozvědět, že značná část rozhodování vlády ČR je určena výsledky jednání v Bruselu
- vynutit na ministrech vlády ČR dlouhodobou definici českých zájmů svých resortů a pravidelně kontrolovat jejich obhajobu na jednáních rad ministrů států EU
- být v těsném (nadstandardním) kontaktu s vedením ČNB a koordinovat s ní svá stanoviska před jednáními Evropské rady
- v evropské části zahraniční politiky najít názorový průnik s Hradem
- z pohledu budoucích zájmů ČR analyzovat důsledky bruselských návrhů, které mají odvrátit euro od blížící se katastrofy
- podezíravě nahlížet na euro a držet se české koruny co nejdéle
- spolupracovat na vytvoření širší politické platformy “stejně smýšlejících” evropských politických lídrů, která bude moci na zasedáních Evropské rady účinně blokovat federalistické návrhy
Na jednání Evropského parlamentu 6. 7. 2010 totiž předseda Evropské komise J.M. Barroso prohlásil, že “…je ochoten udělat cokoliv, co zachrání euro a v širším důsledku i současný tvar evropské integrace…”.
Premiér Nečas sám nezmůže nic. Musí vyhledávat evropské politické spojence a získat dost sil na to, aby mohli společně účinně na Evropské radě blokovat ono “cokoliv”. Za tím se totiž neskrývá nic menšího, než další pořádné přiohnutí demokratických pravidel a přímá cesta ke vzniku politické vlády v Bruselu.