Extrémy se nepotkávají. Extrémy jsou od sebe extrémně daleko. A být extrémně dobrý nemůže být extrémně zlé. Ať se říká, co se říká.
Říká se, že extrémy se nakonec potkávají. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Nic se nepotkává méně než extrémy. Extrémní zima a extrémní horko, extrémní chudoba a extrémní bohatství, mínus nekonečno a plus nekonečno, extrémní levice a extrémní pravice. Pokud se vám potkávají, zkontrolujte si definice. Potkávají se hodnoty kolem středu, extrémy jsou qua definitione od sebe nejdále, jak to jen jde. Až opět zazní, že se extrémy potkávají, zastavte autora a diskutujte, jak se potkala matka Tereza s Hitlerem.
Extrémy nejsou nutně a nevyhnutelně něco zlého, něco, čemu je potřeba se bránit a co je třeba odstranit, dokonce za jakoukoliv cenu. Představme si extrémního zastánce a extrémního odpůrce otrokářství (upusťme od složitosti definice otroctví a mějme představu černého otroka předminulého století). Kdo soudný by argumentoval, že oba v konečném důsledku chtějí tu samou věc? Nejen že se tyto extrémy nepotkávají, ale není zjevně ani pravdou, že jsou oba extrémy nutně špatné a je třeba najít nějakou zlatou střední cestu.
Možná já a všichni mí přátelé potřebujeme pomoc policejního psychologa, vládního specialisty na otázku extremismu. Zapřáhněte černocha a práskněte bičem, všichni vyjdeme do ulic. Zkuste tvrdit, že bič je moc, ale je třeba najít nějakou zdravou střední cestu, a v ulicích všichni zůstanou.
Zkuste hledat zlatou střední cestu v otázce vraždění. Vraždit je špatné, ale být extrémně proti vraždám je stejně špatné, jako je extrémně zastávat? Nebo budeme hledat zlatou střední cestu? A krádeže? Mělo by být zjevné, že může existovat otázka, kde je extrémní postoj morální, obhajitelný, správný.
Pro mnoho lidí je morální a správné, že se nekrade, nevraždí, že se tzv. „neiniciuje násilí“. A pokud je to pro ně správné, zastávají tento postoj někdy dokonce absolutně, konzistentně – extremisticky. Pokud není správné krást, potom pro nikoho. A ať se to klidně zdá většině nepravděpodobné, jemožné, že mají tito lidé pravdu.
Pravda není vždycky uprostřed, jak říká časté rčení. Střední cesta není vždycky zlatá. Můj čínský přítel moudře poznamenal, že pokud jeden člověk říká, že 1+1=2, a druhý, že výsledkem je 42, pravda není 22, ani nikde jinde „mezi“. I kdyby se za výsledek 2 postavil jeden člověk a za 42 celé masy, na správném výsledku to nic nezmění. Snaha eliminovat extrémy by byla nanejvýš kontraproduktivní. Lepší výsledek to nepřinese. A správný ani nezazní.
Aby nezazněl, přílišná pozornost je věnována tomu, zda není názor extrémní, a zoufale málo pozornosti zbývá na samotný názor. Nepochybně je rozdíl mezi občasným a v pouze výjimečných povětrnostních podmínkách ochotným zastáncem znásilnění a praktikujícím, vytrvalým a konzistentním představitelem boje za znásilňování žen. Oba však obhajují nejhorší zločin ze všech a oběma lze jen nejhlouběji pohrdat, nehledě na extremismus jejich postoje. Důležitá je podstata. Stejné je to u obhájců klasického liberalismu. Krást se nemá, tečka. Radno zda krade chudák či král, krást je zločin. Bít druhého je zločin, vždycky. Podstata je jasná, ale nakonec odsunutá na třetí kolej, důležitějším se stala míra, do jaké si obhájce stojí za tečkou či slovem vždycky. Pokud extrémně, je podezřelý. Rvát se celý život za to, že 1+1 je 2, je nepochopitelně znakem neurvalosti, nedostatku soudnosti, nadhledu a širšího kulturního přehledu.
Stejně o tom mluví Barry Goldwater: „Připomněl bych vám, že extremismus v obhajobě svobody není nic špatného! A dovolte mi také připomenout, že umírněnost v obhajobě spravedlnosti není žádnou ctností!“
Extremismus je ve společenských vědách nadefinován, pokud vůbec, natolik vágně, že si pod něj schová kdokoliv cokoliv. Mimo „střední proud“ může být cokoliv. Je-li však středním proudem status quo, tedy stát s rukou neustále v našich peněženkách, „rozumné“ tištění peněz, „přiměřené“ omezování svobody slova, růst státní moci obecně a s ní každým dnem nové restrikce v užívání soukromého vlastnictví, potom kdo není extremista? A když někdo konzistentně odmítá vše výše uvedené, je extrémním extremistou?
Což nakonec navádí k otázce – pokud by měli pravdu ti, kdo tvrdí, že extrémy se potkávají, není extrémní extremista konec konců stejný jako extrémní neextrémista? Logické závěry takového uvažování jsou implozivní. Extrémy se jednoduše nepotkávají a být extrémním zastáncem morálního nemůže být trestuhodné. Zbývá jen ukončit diskuzi o tom, co je a není morální.
Dominik Stroukal je členem Republikového výboru Svobodných a předsednictva Reformy.cz
Kde vyšlo: mises.cz, svobodni.cz