Ano, gnoseologie je ohromné slovo, ale je to prostě filosofický jazyk ke studiu (logie) znalosti (gnose), jak by mohl říci Homer Simpson, jde o to vědět, jak víme.
Věřte mi, že čtení celé dizertace o tomto tématu není pro každého, takže tady je výtažek podstatného, aby každý pochopil základy:
- Lidské mozky přirozeně světu přisuzují smysl.
- Kromě svých poněkud omezených smyslů zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, se musí lidé potýkat s kognitivními omezeními, zakořeněnými způsoby interpretace stimulů.
- Všechna empirická data jsou kulturním artefaktem vytvořeným někým nebo nějakým subjektem k nějakému účelu. (Viz Vidět jako stát od James C. Scotta, které je brilantním úvodem do pochopení způsobů, jakým se vlády snaží všechno učinit „čitelným“ tím, že se to kvantifikuje.)
- I když existují chudá empirická data, tak ani ta sama o sobě nemohou vytvořit smysl mimo určité ideologické, hypotetické nebo teoretické konstrukty.
Skupina filosofů, zvaná postmodernisté, z těchto čtyř bodů odvodila, že Pravda nemůže existovat nezávisle na Moci. Tvrdí, že znalost nějaké propozice X vznikla a zastává se, protože nějaký mocný člověk nebo osoby mají z toho, že ostatní věří v X, prospěch.
Na tom, co tvrdí postmodernisté, sice něco je, ale zašli s tím příliš daleko, protože pokud v Reálném světě existuje pro X test, tak se po potřebném čase zjistí, zda je to buď jen touha, nebo brilantnost, nebo něco, co prozatím jakž takž stačí:
Lidstvo za socialismu prospívá = touha
Každý národ vždy získal komparativní výhodu z vyprodukování něčeho = brilantní
COVID-19 je nebezpečnější než chřipka = prozatím jakž, takž stačí
Od klasické „vědecké metody“ se přepokládá, že lidem pomůže zamítnout propozice, které neodpovídají reálnému světu, přičemž si ponechají ty, které mu odpovídají. Bohužel vědci nemohou vždy provádět kontrolované experimenty s dvojím slepým, mít náhodně vybrané testovací subjekty a zvláště sociální vědci to určitě dělat nemohou, když místo toho musí spoléhat na tzv. „přirozené experimenty,“ což je vždy poněkud zmatečné a na tzv. instrumentální proměnné (IV), které jsou sice vždy vadné, ale i tak silně zlepší předchozí statistické testovací metody.
Ale, jak nás učí Koronavirová krize, věnujeme-li tomu pozornost, tak ani „tvrdá“ věda to nemá „snadné“, když přijde na odlišení Pravdy od Chyby. Data mohou být „upravená“ odstraněním „okrajových stavů“, čímž vzniknou „odchylky,“ nějaká vyhlazení různým způsobem atd. atp., takže tu pak něco je i na tom starém fóru o obyčejné lži, zatracené lži a statistice. Taková překroucení nemusí být vůbec záměrná, aby z nich vznikl závažný problém.
Pak jsou tu modely, tj. rovnice používané, aby do empirických dat vnesly smysl. Nejsou sice nekonečně tvárné, ale určitě jsou ohebnější než moje nohy po měsících mimo tělocvičnu! Čili nám často říkají více o tvůrci modelu, než o reálném světě.
Někteří, co odporovali karanténám, by např. mohli zkonstruovat model předpovídající strašlivou úmrtnost jakéhokoliv počtu Američanů, jaký si přejí, v důsledku vládních politik uzavírání významných složek americké ekonomiky.
Začněme třeba odhadováním, řekněme, že milion Američanů zemře kvůli sebevraždám, zneužívání drog, podvýživou atd. Pak předpokládejme, že ti všichni mrtví jsou plodní a každá z žen, kterou karanténa usmrtila, by měla 20 dětí a každý muž by jich zplodil také nejméně tolik.
Takže podle podmínek našeho modelu by bylo vyhubeno nejméně 21 milionů Američanů jen kvůli vládní reakci na COVID-19. Ale samozřejmě, že i těch 20 nenarozených by mohlo mít každý 20 dětí, jejichž existence by rovněž byla takovou karanténou zmařena.
Ano, takový model, který z toho dělá Holocaust, vypadá nesmyslně a je směšný, ale co když osoba, která ho prosazuje, má mocenskou pozici? Taková mocná osoba má čísla, která „dodá“, takže je z nich Pravda a musí se používat k tvorbě politiky, nebo snad ne? Politiky, kterou musíme vždy poslouchat, nebo jinak… Je to snad jinak?
Ne! Model je jen jeden z mnoha různých způsobů, jakým můžeme pohlížet na svět. Když to ale uznáme, tak to neznamená, že bychom měli padnout do pasti postmodernismu, který tvrdí, že všechny ideje jsou užitečné pro někoho mocného (nebo neužitečné pro ty méně mocné), protože totiž způsoby rozlišování mezi silnějšími modely od slabých modelů přeci jen existují.
Např. strukturální modely se obecně upřednostňují před redukovanými formálními. Redukované formální modely jdou přímo od příčiny k účinku, např. SARS-CoV-2 Ø smrt.
Strukturální model představuje příčinný řetězec, např. SARS-CoV-2 Ø přenos Ø COVID-19 Ø hospitalizace Ø smrt. Takový model vědcům umožňuje vidět způsoby, kterými by virus mohl k smrti vést přes „kanály“ jako, lidé, co se neinfikují, infikovaní lidé, kteří zůstávají asymptomatičtí nebo subkliničtí, dostávající domácí léčbu, nebo efektivní intenzivní péči v nemocnici.
Ale i podobné strukturální modely mohou vést k velice odlišným projekcím úmrtnosti podle toho, jak věříme, že ty „kanály“ jsou velké. Různí vědci zformulují různé předpoklady z historických analogů, z raných případových studií choroby, nebo jako poslední možnost z parametrizace či z odhadů horních a dolních hranic.
Pokud vám ty prediktivní modely začínají připadat spíš jako „umění“ než „věda“, tak máte velice správné postřehy. Jsme na tom skoro právě „tak“.
Protože věda nejsou jen tvrdá „fakta“, nýbrž i interpretace světa, doufejme, že logická a empirická, zase taková by byla jen ideální interpretace, ale ani na takových teprve ověřovaných interpretacích by vláda nikdy, nijak, tak či onak neměla stavět politiku, zvláště když má taková politika převratné důsledky, tak to nesmí stát na jednom samotném modelu. I věda potřebuje vzájemné kontroly a vyvažování.
Společnost v první řadě potřebuje spoustu různých modelů (o všem, ne jen o epidemiologii), od spousty různých lidí placených z různých zdrojů, od konkurujících si mozkových trustů, univerzit a z různých složek veřejné správy. Pak přijdou ještě lidé, kteří umí vsadit na ten správný odhad těch realističtějších modelů a odlišit ho od těch zábavnějších modelů, a ti je musí otestovat oproti reálnému světu, ne jen oproti veřejnému mínění. A i když v soutěži modelů nevzejdou jasní vítězové, co se týče důležitých aspektů reálného světa, tak se musí tvůrci politických rozhodnutí držet Hippokratovy přísahy a „neškodit.“
Ale co když hrozně záleží na čase, jako je to s novým koronavirem? Řekněme si to realisticky, Amerika tu bitvu prohrála už v lednu, protože spoléhala na jediný model světa, ten vládní model. Ta unáhlená politická rozhodnutí přijímaná od té doby jsou tím nejtragičtějším vykrucováním se ze selhání od časů Watergate. Kdyby se vláda jako vždy neprezentovala jako vědecky vševědoucí a všemocná, tak by Američané zase věděli, že se od nich zase nedá čekat nic moc.
Místo toho se slovy prezidenta AIER Edwarda Stringhama změnila na „povinného monopolistu“. Člověk má strach, že kdyby vypukla skutečná zombií apokalypsa, tak by federální vláda do ulic vyslala vojska, aby tím zajistila, že všichni ti nemrtví budou zabiti jen úřadem FDA schválenými kulkami a licencovanými baseballovými pálkami a ne nelicencovanými prostředky obrany.
Jednotný správní úřad s Božským komplexem je nebezpečnou kombinací, protože ta mizerná rozhodnutí obecně vyvěrají z byrokratických struktur vše prorůstajících shora dolů, zvláště takových, jako ty naše, kde jsou příšerně nastavené pobídky. Kdyby Amerika přijala pluralističtější přístup k politice s mnoha vzájemně si konkurujícími modely a lepší adaptací pobídek s cílem (minimalizovat úmrtnost, jak to teď prý má být?), tak bychom nebyli v současném binci s revolučním potenciálem odvrátit od nás výpadky proudu a nedostatky potravin, kdy se zatím během tohoto procesu skáče na kdejakou pitomost.
Ale určitě byste se mohli ptát, copak nepotřebujeme „silného vůdce“, aby se „dosáhlo potřebného“ a „přijímajícího tvrdá rozhodnutí“? Podívejte se prosím na ten dlouhý řetězec „ne“ uvedený výše. Jednotný přístup by mohl být dobrý pro Andoru, ale ne pro obrovskou zemi jako Spojené státy, kdy by monolitický přístup byl nejspíš pro mnohé špatný.
Když není po ruce jasná správná odpověď, tak je heterogenita určitě naším přítelem, protože nám to rychle ukáže, co funguje a co nefunguje a za jakých okolností žádoucí výsledek vzniká. Ve Spojených státech máme málo míst bez karantény, ale i ta zavedla politiky jako zavírání škol, což by mohlo být kontraproduktivní.
Shrneme-li to, po krizi nepotřebujeme jen nové vůdce, ty volené i byrokraty, potřebujeme celý nový přístup k řešení takových politických problémů a k přijímání rozhodnutí, který bude více pluralistický a provázaný s vzájemnými kontrolami a vyvažováním. Víte, byly to přeci ty ústavní a tradiční meze pro svévolné uplatňování politické moci, které učinily Ameriku velikou.
– April 11, 2020
Zdroj: https://www.aier.org/article/the-epistemology-of-covid-19/