Friedrich August von Hayek ve své knize Právo, zákonodárství a svoboda z roku 1973 přináší komplexní výklad liberálních principů. Na humanaction.cz vám nabízíme výňatek z jedné podkapitoly zmíněné knihy, a to s názvem Svoboda může být zachována jen sledováním principů a je ničena sledováním účelnosti. Hayek popisuje bohužel stále aktuální stav, kdy se politici, buď ze strachu z nařčení, že se slepě oddávají jakékoli ideologii, nebo přímo z popudu v kapitole zmiňovaného “nerealistického realismu”, rozhodují podle jednotlivých okolností konkrétních případů a nedbají na obecná pravidla nutná k zajištění prosperity. To ve finále vede k upevňování centrální moci, omezování individuální svobody a v neposlední řadě ke konečným důsledkům, o které nikdo předem nestál.
Svoboda může být zachována jen sledováním principů a je ničena sledováním účelnosti
Z poznatku, že prospěch civilizace spočívá ve využívání většího množství znalostí, než lze využít v jakémkoli uvědoměle slaďovaném úsilí, vyplývá, že není v naší moci budovat žádoucí společnosti jednoduchým poskládaním jednotlivých prvků, které se samy o sobě zdají žádoucí. Ačkoli pravděpodobně každé prospěšné zdokonalení musí být postupné, nejsou-li jednotlivé kroky vedeny souborem spojitých principů, výsledkem bude nejspíše potlačení individuální svobody.
Důvod pro to je velmi jednoduchý, i když se mu obecně nerozumí. Jelikož hodnota svobody spočívá v příležitostech, které poskytuje pro nepředvídaná a nepředpověditelná jednání, budeme zřídkakdy vědět, co kvůli jednotlivému omezení svobody ztrácíme. Každé takové omezení, každé jiné donucení než je prosazení obecných pravidel, bude směřovat k dosažení nějakého předvídatelného jednotlivého výsledku, avšak to, čemu se tím zamezilo, nebude obvykle známé. Přímé důsledky jakéhokoli zásahu do třžnmího řádu budou ve většině případů nasnadě a jasně viditelné, zatímco méně přímé a odlehlejší důsledky budou většinou neznámé a budou se tudíž přehlížet. Nikdy si nebudeme vědomi veškerých nákladů na jednotlivé výsledky dosažené takovýmto zásahem.
A tak, když o každém problému rozhodujeme jedině podle toho, co se jeví jako jeho individuální okolnosti, vždycky výhody centrálního řízení přeceňujeme. Naše volba se bude zpravidla jevit jako volba mezi jistým známým a uchopitelným ziskem a pouhou pravděpodobností, že se zamezí nějakému neznámému prospěšnému jednání neznámých osob. Jestliže se volba mezi svobodou a donucením bere jako věc účelnosti, musí být svoboda nutně obětována téměř v každém případě. Jelikož v jednotlivém případě budeme sotvakdy vědět, jaké by byly důsledky, kdyby se lidem dovolila vlastní volba, rozhodování o každém případě pouze podle předvídatelných jednotlivých výsledků musí vést k postupnému ničení svobody. Existuje pravděpodobně jen málo omezení svobody, která by nebylo možné odůvodnit tím, že neznáme konkrétní ztrátu, kterou způsobí.
To, že svoboda může být zachována jedině tak, že se s ní bude nakládat jako s nejvyšším principem, který nesmí být obětován jednotlivým výhodám, plně pochopili vůdčí liberální myslitelé 19. století, z nichž jeden dokonce liberalismus označil jako “systém principů”. Takový je hlavní motiv jejich varování ohledně toho, “Co je a co není vidět v politické ekonomii”, a před “pragmatismem, jenž navzdory úmyslům jeho představitelů vede nezbytně k socialismu”. To, že bychom se měli zřeknout všech principů nebo “ismů”, abychom se naučili lépe ovládat své vlastní osudy, se dokonce i nyní vyhlašuje za nové moudro našeho věku.
Jesltiže se nemýlím, toto módní opovržení “ideologií” nebo veškerými obecnými principy nebo “ismy” je charakteristickým postojem zklamaných socialistů, kteří proto, že byli vnitřními rozpory své vlastní ideologie nuceni ji zavrhnout, dospěli k závěru, že musejí být mylné všechny ideologie a že k tomu, abychom byli racionální, musíme postupovat bez ideologie. Avšak být veden pouze – jak si představují, že je možné – jednotlivými explicitními účely, které uvědoměle přijímáme, a zamítat všechny obecné hodnoty, jejichž schopnost být vodítkem k jednotlivým žádoucím výsledkům se nedá předvést, je nemožné.
Tito rádoby moderní “realisté” mají pouze opovržení pro staromódní připomínku, že když se začne nesystémově zasahovat do spontánního řádu, neexistuje žádný prakticky uchopitelný bod, kde se lze zastavit a že je tudíž nezbytné volit mezi alternativními systémy. Rádi si myslí, že se jim experimentálním a tudíž “vědeckým” postupem podaří z kousků posešívat žádoucí řád tak, že se pro každý jednotlivý výsledek zvolí to, co jim věda ukáže jako nejvhodnější prostředek k jeho dosažení.
Tito nerealističtí moderní “realisté”, kteří se pyšní moderností svých názorů, přehlížejí, že obhajují něco, co většina západního světa po dvě tři generace skutečně dělala a co nese odpovědnost za stav současné politiky. Za konec liberální éry principů je možné docela dobře považovat okamžik, kdy před více než osmdesáti lety W. S. Jevons prohlásil, že v ekonomické a sociální politice “nemůžeme stanovovat žádná pevná a stálá pravidla, nýbrž musíme s každým případem nakládat detailně podle jeho okolností”. O deset let později mohl již Herbert Spencer hovořit o “vládnoucí politické škole”, jež “má jen opovržení pro každou doktrínu, která implikuje omezení kladená na jednání, jež sledují bezprostřední účelnost” nebo která spočívá na “abstraktních zásadách”.
Tento “realistický” názor, který již tak dlouho ovládá politiku, produkoval výsledky, jež sotva odpovídaly těm, které si jeho obhájci přáli. Místo většího ovládnutí svých osudů ve skutečnosti častěji zjišťujeme, že jsme se dali cestou, kterou jsme si uvědoměle nezvolili a že stojíme před “nevyhnutelnými nutnostmi” dalšího jednání, které nebyly sice nikdy zamýšleny, ale které jsou výsledkem toho, co jsme udělali.
Originální článek naleznete zde:
Hayek o ničení svobody sledováním účelnosti