Když už to nebyl nikdo menší než hvězda establišmentu Obamův bývalý šéf-ekonom Jared Bernstein, kdo volal po skoncování se statutem US dolaru jako rezervní měny, tak to přeci jen zvedlo leckomu obočí, ale jak nedováno uvedl WSJ, sílí hlasy diskutující o tom, jaké je tato světová rezervní měna ve skutečnosti pro Ameriku těžké břemeno, které ji postihuje ještě více, než když si dolaru všímá Vladimir Putin. Spolu s tím někteří namítají, že ale „žádná globální měna není přeci připravena US dolar nahradit.“ To platí o dalších papírových a dluhových penězích, ale světové monetární orgány pořád ještě drží skoro 900 milionů uncí zlata, což je dost na obnovení klasického zlatého standardu v odpovídající paritě: tudíž toho nejméně nedokonalého monetárního systému v historii.
Do úvodníku ve Wall Street Journal napsali Lewis Lehrman a John Mueller:
Už tři desetiletí na této stránce obracíme pozornost k tomu, co nazýváme „prokletí rezervní měny.“ Spolu s tím v poslední době někteří politici a ekonomové vyhlašují, jak je oficiální role dolaru jako světové rezervní měny naopak ohromným požehnáním, takže je zřejmě čas tuto otázku revidovat.
Ženevská konference, jejímž účelem bylo vést finanční rekonstrukci Evropy po I. světové válce, v roce 1922 doporučila, aby se „určité části úspor použily na zlato udržované jako rezervy pro určité formy zahraničního vyrovnávání“ – pohledávek, které bývaly původně v librách sterlingů a v dolarech. Tím byl zřízen meziválečný „zlatý směnný standard.“
O desetiletí později vysvětlil vlivný francouzský ekonom Jacques Rueff důsledky této hluboké změny oproti klasickému zlatému standardu. Když zahraniční monetární orgán přijímá pohledávky denominované v dolarech při vyrovnávání deficitu své platební rozvahy místo zlata, tak se kupní síla „prostě duplikuje.“ Když Banque de France započítá do svých rezerv dolary, tvrdí (a ne jen zlato a francouzské franky) – tedy např. i úložky Banque de France v newyorské bance – tak tím zvýší peněžní nabídku ve Francii, ale aniž by snížila peněžní nabídku v US. Takže obě země mohou těchto dolarů použít k udílení úvěrů. „V důsledku toho,“ řekl Rueff, „byl standard zlaté směny jedním z hlavních důvodů vlny spekulací, která kulminovala do krize v září 1929.“ Ohromná expanze dolarových rezerv inflačně nafoukla ceny akcií a komodit; jejich propad pak vyvolal deflaci obojího.
Zlatý směnný standard vyžadující tuhle duplikační vlastnost založenou na roli dolaru jako rezervní měny byl opětovně zaveden v Bretton Woodských dohodách z roku 1944. To, co následovalo, byla bezprecedentní expanze jak oficiálních dolarových rezerv, tak i hladiny spotřebitelských cen v US i jinde, které se zhruba zdvojnásobily. Zahraniční vlády držící dolary pak ale ve vzrůstající míře požadovaly zlato, než US v roce 1971 proplácení zlatem zrušily.
Ekonomická krize 2008-09 byla podobná krizi, která spustila Velkou depresi. Tentokrát zahraniční monetární orgány nakoupily biliony dolarů US veřejného dluhu, včetně skoro 1 bilionu $ hypotékami podložených papírů vydávaných dvěma vládou sponzorovanými podniky Fannie Mae a Freddie Mac. Zahraniční držby dolarů se rychle vrátily na dolarový trh v tom, co bylo příkladem duplikace poptávky. To pomáhalo živit boom a krach zahraničních trhů a US cen domů. Nadměrné globální vytváření dluhů se rozlilo i do komoditních trhů, čímž způsobilo zvláště poskok světových cen ropy na 150 $ za barel.
Možná, že vzhledem k centrální roli orgánů v systému rezervních měn, překvapuje, že někteří američtí Keynesiánci jako Kenneth Austin, monetární ekonom US ministerstva financí; Jared Bernstein, ekonomický poradce vicepresidenta Joe Bidena; a Michael Pettis, v Pekingu sídlící ekonom od Carnegie Endowment, projevili obavy z rostoucího břemene statutu dolaru jako světové rezervní měny. Pan Bernstein např. v úvahovém článku v New York Times argumentoval, že „to, co kdysi bývalo privilegiem, se teď stává břemenem, které podrývá růst pracovních míst, nafukuje to rozpočtové a obchodní deficity a finanční bubliny.“ Naléhal, že aby „se americká ekonomika dostala znovu na trať, tak je třeba, aby vláda skoncovala se svým závazkem udržovat status dolaru jako rezervní měny.“
Mezi tím četní konzervativci, jako Bryan Riley a William Wilson z Heritage Foundation, James Pethokoukis z American Enterprise Institute a Ramesh Ponnuru z Nationa Review roli dolaru jako rezervní měny zuřivě obhajují. Pánové Riley a Wilson tvrdí, že: „Největší prospěch přináší ‚seňorita‘, která znamená, že cizinci musí prodat skutečné zboží a služby nebo vlastnictví skutečných kapitálových akcií, aby si zvýšili své držby rezervních dolarů.“
To bylo přesně to, co Keynes a další britští monetární experti prosazovali v roce 1922 v Ženevské dohodě: jako prostředek, v němž se zabrání systémovým deficitům finanční rozvahy vyloučením vyrovnání nebo proplacení ve zlatě od nesmírně u centrální banky a zahraničních věřitelů zadlužené Británie kvůli financování I. světové války. Podobně i to „nesmírné privilegium“ dolaru umožňuje US financovat vládní deficitní utrácení daleko levněji.
Mezi tím jsme se ale značně poučili o tom, co Keynes nebral v úvahu. Jak v „Monetární teorii“ 1971 uvedl Robert Mundell: „Keynesiánský model je modelem krátkodobého výhledu uzavřené ekonomiky ovládané pesimistickými očekáváními a rigidními platy,“ takže modelem nerelevantním pro moderní ekonomiky. Aby pan Mundell vypracoval „obecnější teorii úroků, inflace a růstu světové ekonomiky,“ tak se poučil od Rueffa, který byl mistrem monetárních přístupů k rozvahovým národohospodářským účtům, které učil i jako profesor.
Tato poučení se odráží v nedávných spisech Keynesiánců takových, jako je pan Austin, který vytyčil to, co nazývá „železnými rovnostmi“ mezinárodních plateb, které vyplývají z toho, že globální „běžný účet, globální kapitálový účet a čistý globální prodej rezerv se musí v součtu rovnat nule, což se také rovnají.“ Což znamená, že bilion dolarů nákupů řekněme US veřejného dluhu Čínskou Lidovou bankou se rovná současnému nárůstu US kombinovaných deficitů na běžném i kapitálovém účtu. Tyto železné rovnosti nezbytně provazují oficiální expanzi dolarových rezerv s úpadkem US investiční pozice.
Celková US mezinárodní investiční pozice poklesla z čistých zahraničních aktiv o hodnotě asi 10% hrubého domácího produktu v roce 1976 na -30% HDP v roce 2013 – zatímco v účetnictví US soukromých domácích obyvatel se to do roku 2013 změnilo z 10% US HDP v roce 1976 dolů za závazek vůči zbytku světa. Celkový úpadek čisté US mezinárodní investiční pozice vznikl v důsledku federálních půjček od zahraničních monetárních orgánů – tj. v důsledku financování vládního deficitu přes oficiální roli dolaru jako rezervní měny.
Skoncování s rolí dolaru jako rezervní měny omezí deficitní financování, zvýší čisté národní úspory a uvolní zdroje pro US společnosti a jejich zaměstnance, aby zůstali konkurenceschopní se zbytkem světa.
Pánové Riley a Wilson namítají, že „žádná další globální měna není připravena US dolar nahradit.“ To platí o dalších papírových a dluhových měnách, ale světové monetární orgány už drží téměř 900 milionů uncí zlata, což je dost na to, aby obnovily v odpovídající paritě klasický zlatý standard: tj. ten nejméně nedokonalý monetární systém historie.
Malá shrnující poznámka překladatele: Systém světové rezervní měny dolaru je systémem vyžírání světového reálného kapitálu americkým státem a finančním kapitálem mamutích bank. K tomu reálnému kapitálu, který vyžírají a podlamují, ale patří i jejich reálný domácí kapitál, takže tento jev má lví podíl na skutečnosti, že US, donedávna špička průmyslu, technologií a inovací, před očima tají na de-industrializované vrakoviště někdejší průmyslové slávy.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com
Čtěte také:
- De-dolarizace ‚systémem BRICS‘ – zdravou alternativou k ‚nefunkčnímu dolarovému systému‘?
- Zase další obrovský hřeb do rakve dolaru
- Tahle neděle by mohla znamenat konec monetární dominance Západu
- “US sankce na Rusko by mohly potopit dolar,” Ron Paul se děsí “osudové chyby”
- Ron Paul se vrací na slyšení k ukončení Fedu