V roce 2015 Greg Lukianoff z Nadace pro individuální práva ve vzdělání (FIRE) a Jonathan Haidt z New York University vyvolali senzaci svým výkladovým článkem vydaným v Atlantic pod názvem „Kódování americké mysli.“ Článek se rychle stal jedním z nejčtenějších a nejdiskutovanějších článků v ctihodné historii Atlantic a tím se vytvořila základna pro jejich knihu z roku 2018 s tím samým názvem.
Jejich název hraje na city náznakem na klasiku Allana Booma Uzavření americké mysli a nabízí své vlastní unikátní uchopení expozé úžasného žánru o Dětech těchto let. Na vyžívání se v cenzuře není nic nového, ale všímají si, že existuje důležitý rozdíl mezi předchozími generacemi a tím, co zadokumentovali, jak se pokrokoví studenti sami, jak tvrdí, obrátili proti svobodě slova.
Autoři si jako důležité věci všímají, že došlo interpretaci urážek a nestoudností jako útoku na zdraví, kdy se o myšlenkách, které shledávají urážlivými, mluví jako „násilných“ a k tvrzení, že univerzity by měly být místy, kde jsou lidé, zvláště lidé z okrajových identit, v „bezpečí“, zajištění proti „traumatům“. Samozřejmě, že chceme, aby byly univerzity a všechna veřejná místa bezpečná. Avšak „bezpečnost“, která přišla do módy je iGen – tj. generace narozená po roce 1995 nebo tak nějak, co vyrostla s mobilem a s trvalým přístupem k internetu – pro které je příchod vysokou školu definován spíše psychologickým a emocionálním způsobem, než fyzicky. Cenzurování studentů neusiluje jen o fyzickou bezpečnost, nýbrž o ochranu před myšlenkami, které by mohli prožívat jako nepříjemné.
Toto je, jak uvádí, preferencí v rámci hlavního účelu univerzity, a na univerzitách by údajně mělo jít beze strachu prosazovat pravdu, ať už to vede k intelektuálnímu a fyzickému komfortu, nebo ne. Jenže oni tvrdí, že rodiče a správci, ač s nejlepšími záměry, příslušníkům té generace iGen ubližovali a ubližují, neboť ti vyžadují útočiště před idejemi, které nemají rádi.
Tito ochránci a Laskaví inkvizitoři, když pro ně použijeme označení od Johathana Raucha z jeho knihy z roku 1993, neúmyslně lidem, které se pokouší chránit, ubližují tím, že dělají pravý opak toho, co bychom chtěli, aby se dělalo, kdyby cílem bylo vytvořit odolné, fungující dospělé. Politika zaštítění lidí od problémů s jejich světovým názorem a hodnotami je receptem na vytvoření generace deprimovaných, úzkostlivých neurotiků, kterým chybí schopnost střetnout se s problémy a smysluplně je řešit.
Ta kniha je osvěživě a výjimečně čtivá. Kukianoff a Haidt organizují svoji argumentaci kolem toho, co nazývají voláním po Třech velkých nepravdách. Zaprvé, co mě nezabije, to mě oslabí. Zadruhé, vždy důvěřuj svým pocitům. Zatřetí, „život je boj mezi dobrými lidmi a zlými lidmi.“ Ta první Nepravda podněcuje lidi, aby se vyhýbali intelektuálním, spirituálním a morálním střetům. Ta druhá lidi povzbuzuje, aby spoléhali na ty nejméně spolehlivé složky naší psychiky. Ta třetí zbavuje svět nuancí a přetváří vše na boj a konflikt mezi silami správňáctví (Námi) a silami zla (Jimi).
Během svých diskusí o těchto nepravdách identifikují psychologicky nezdravé praktiky, které jsou pro ně příznačné. A tady to začíná být osobní. Na základě Lukianoffových zkušeností boje s klinickými depresemi předvádí způsoby, jimiž požadavky na „bezpečnost“ a odmítání přijmout představu, že ostatní by mohli případně argumentovat v dobré víře, vede k psychologickým absurditám a patologiím.
Konzervativní buřič Ben Shapiro tvrdí, že místo aby ve výuce na univerzitě hledali příležitost k vybroušení mysli nebo pozvánku k diskusi, tak tito Velkými nepravdami zhýčkaní, vidí v takových jako Shapiro existenční hrozbu už kvůli jejich samotné přítomnosti ve školním areálu. Všichni ti, kdo by rádi mluvčím jako Shapiro odepřeli právo se zapojit do vyjadřování, v tom vidí katastrofu nebo se soustřeďují na absolutně to nejhorší, co by se kvůli tomu mohlo stát.
Bylo by ale chybou se domnívat, že to je levicový fenomén, i když levice v takovém přístupu dominuje. U levičáků je zadokumentované pobouření nad svobodou slova na Middlebury College, kde profesor politologie Alison Stanger utrpěl otřes mozku při násilné reakci na přednášku Charlese Murraye z American Enterprice Institutu, ale také uvádí důležitý problém kognitivní uzavřenosti pravice.
Levicové násilí vedlo ke zranění. Pravicové násilí jako to spáchané motoristy, co vedli štvanici na aktivistu Heather Heyera v Charlottesville vedlo k úmrtím. Nebo se zamyslete nad tweetem George Ciccariella-Mahera z Drexel University, jak říká: „Vše, co bych si přál k Vánocům je Genocida bílých.“ Volá opravdu po genocidě? Samozřejmě, že ne, v tomto případě, jen přejímá formulace bílých nacionalistů, kteří na mnoha místech uváděli, že cílem levice je „genocida bílých“ a kteří na to reagovali násilně.
Jejich vyjádření o neblaze proslulých hysterických záchvatech namířených proti Nicholasu a Erice Christakis z Yale a Lindě Spellman z Claremount McKenna College budí v čtenáři údiv, jestli jsou dovednosti chápání významu čteného textu na elitních vysokých školách a univerzitách opravdu tak ubohé. Reakce správců v reakci na hrozby proti Bretu Weinsteinovi z Evergreen State College lze popsat jedině jako studium ve zbabělosti. To je jako by správci nevěděli, co instinktivně vědí všichni rodiče batolat a malých dětiček: nevyjednávejte s teroristy. A předkládat nesmyslné požadavky např., že Weinstein by se měl vyhodit kvůli jejich neschopnosti nebo neochotě porozumět jeho poselství a postupovat způsobem odpovídajícím tomu, že konečným cílem akademické instituce není literární terorismus, takže tohle je podřizování se batolatům. Vysoké školy a univerzity, když se podvolí studentům, tak jim tím nijak neposlouží.
Edmund Burke napsal, že „pro tu nehoráznou ignoranci není žádnou omluvou to, že je tažena nestoudnou vášní.“ Ty univerzity, které se děsí Lukianoffa a Haidta jsou ty, kde je ta nehorázná ignorance hodně silná, aby přebíraly postupy od George Orwella a zaváděly tu nestoudnou vášeň jako to, na čem nejvíc záleží. Jak ale na audienci na University of Massachusetts řekla Christina Hoff Summers, když někdo zaječel: „Přestaň na nás mluvit, jako bychom byli děti,“ kdy mu odvětila, tak „se přestaň chovat jako spratek.“ A jak uvedli při své diskusi o bouřích na University of California, Berkeley, které doprovázelo objevení pravicového provokatéra Milo Yiannapolouse, tak poselství vyslané univerzitami, které nedohnaly k disciplíně žádné z těch řádících, bylo: „Násilí funguje.“
V některých případech se k tomuto účelu nasazují řeči o traumatu a bezpečnosti a koktejl metaforického i skutečného násilí. Nabízí četné důležité příklady jako děsivé vyšetřování zákona Title IX proti Lauře Kipnis na Severozápadě a tvrzení, že odborná práce o transrasismu od filosofky Rebeccy Tuvel z Rhodes College, které se objevilo v žurnálu feministické filosofie Hypatia, nějakým způsobem vyvolalo „násilí“ v různých komunitách. Po přečtení jejího článku a určitých reakcí na něj, to vypadá, že celé to bylo přijato na základě nehorázné ignorance a nestoudné vášně jakož metod „diskuse“ – a to využívám tyto výrazy velice zřídka.
Bylo by to velice depresivní, kdyby autoři nenabízeli přinejmenším určité možné cesty, jak z toho ven. Naštěstí je nabízí. Existuje už výrazně pozitivní poselství v jejich vysvětlení způsobů, jimiž lze u dětí a studentů působit proti jejich křehkosti, což znamená, že přichází s komplexním adaptativním systémem, který je utuží, když jsou podrobováni stresu. Rada, kterou nabízí na konci knihy je, pokud to bude přijato a zvrátí to přinejmenším některé z těchto trendů směřujících k řešení nesouhlasu pomocí léků.
Citují Hannu Holborn Gray: „Vzdělání nemá za účel uvést lidí do pocitu pohodlí; má lidi přimět, aby mysleli.“ To je odkaz, který bychom měli oživit, jakožto názor, že efektivním akcím by mělo předcházet pečlivé promyšlení. „Spalte to všechno,“ by mohlo znít velice pěkně pro nestoudně vášnivé a nehorázně ignorantské, ale pak lze rozumně čekat jen to, že co potom povstane z popela, bude horší než to, co se pokoušíme nahradit.
Tak co tedy doporučují. Místo „společného nepřítele“ politiku identity zdůrazňující nulový součet prospěchu z boje mezi skupinami, takže doporučují společnou politiku lidstva (např.) Martina Luthera Kinga Jr. a ty vůdce bojů za občanská práva, kteří dosáhli důležitý pokrok v 50. a 60. letech. Také doporučují přijmout praxi Terapie kognitivního chování, aby naše racionální schopnosti překonaly naše emoce. Je-li mikroagrese traumatizující, tak o co více je traumatizující pro lidi vyrovnat se s tím, že jim zruinují život a kariéru svými nezvládnutými hysterickými záchvaty?
Lukianoff a Haidt se směle ptají:
„Co se stane, když vámi školení studenti spatří jiné – a i sebe – jakožto členy rozličných skupin, definovaných rasou, pohlavím a dalšími sociálně rozlišujícími faktory a vy jim řeknete, že tyto skupiny jsou zapojeny do konfliktu s nulovým součtem v boji o status a zdroje?
Odpověď je „nic dobrého.“
Odmítání pozvání a podobné reakce jsou nepříjemné, ale díkybohu vzácné. Po celých Spojených státech jsou tisíce vysokých škol a univerzit, které nejspíš nabízí tucty mluvčích každý týden. Počty odmítnutí pozvání jsou velice malé v porovnání s celkovými počty pořádaných školních událostí, ale vysoce profilovaná odmítnutí pozvání na významné vysoké školy či univerzity může mít zastrašující účinek na zbytek svobodného diskurzu.
Vysoké školy a univerzity (a čím dál více i střední školy) předepisují přesně nesprávný druh zacházení se studenty konfrontovanými s idejemi, které nemají rádi. Ty lidi odrazující od přijímání nepohodlí. Abych si půjčil metaforu od Van Jonese ze stránky Lukianoffa a Haidta, vyhodí činky z tělocvičny a očekávají od lidí, že budou posilovat. Nebo jak to řekl CS Lewis ve Zrušení muže, vykastrují lidi a pak je pobízí, aby byli plodní. Kódování americké mysli je nabádáním, aby se s tím skoncovalo, a díkybohu je tu návod na lepší a efektivnější akademické instituce.
– May 20, 2020
Zdroj: https://www.aier.org/article/the-intellectual-harm-of-safe-spaces/