Poznámka pro české čtenáře: Článek je poučnou autentickou ilustrací myšlení jaderných stratégů US vlády.
By Brent Scowcroft, Stephen J. Hadley and Franklin Miller August 17
Brent Scowcroft byl národně bezpečnostním poradcem presidentů Geralda Forda a George H. W. Bushe. Stephen J. Hadley byl národně bezpečnostním poradcem presidenta George W. Bushe. Franklin Miller odpovídal na ministerstvu obrany za jadernou politiku za presidenta George H. W. Bushe a presidenta Billa Clintona a byl příslušníkem Národně bezpečnostní rady za presidenta George W. Bushe.
Až se počátkem září vůdci NATO shromáždí ve Walesu, budou řešit několik kriticky důležitých otázek pro alianci včetně ruského svévolného řádění na Ukrajině i jinde ve Východní Evropě, příspěvky členů ke kolektivní obraně, adekvátnosti obranných rozpočtů jednotlivých národů a plány na podporu Afghánského lidu. Během svých úvah o těchto otázkách by však rovněž měli poskytnout i nové ujištění o hodnotě, kterou alianci přináší pokračující přítomnost skrovného počtu US jaderných bomb v Evropě. Věříme, že právě tohle je nezbytné, protože už zase slyšíme hlasy, že Spojené státy by měly jednostranně stáhnout svůj maličký arzenál předsunutých jaderných bomb. Tyto argumenty jsou už otřepané, dávno známé – a chybné.
.jpg "Pravda vás osvobodí, ale...")
Nejběžnějším z těchto argumentů je, že jelikož strategické síly Spojených států mají globální schopnosti, tak zbraně umístěné na základnách NATO, „už nemají žádnou vojenskou hodnotu.“ Spolu s tím, jak jsou tato tvrzení chybná (nejvyšší spojenecký velitel NATO zrovna nedávno vydal těmto zbraním atest vojenské užitečnosti), tak rovněž ignorují tu nejstěžejnější charakteristickou vlastnost těchto zbraní: To, že v základu to jsou zbraně politické. Principiální funkcí vyslání předsunutých zbraní pořád zůstává to, že jsou viditelným symbolem americké oddanosti obraně NATO vší vojenskou silou, jakou Spojené státy mají, jako pro přátele, tak i pro potenciální nepřátele.
Noví členové z větší části vstoupili do NATO proto, aby se dostali pod tento jaderný deštník, a zrovna ti hlasitě projevovali své obavy, že stažení těchto zbraní by symbolizovalo oslabení US závazku k jejich obraně. Jejich obavy posílilo, když viděli recidivu ruského chování během cvičení, kdy simulovali jaderné údery na Polsko a Baltické státy s hrozbami jaderných úderů proti teprve se rodícím raketovým silům NATO a s rozmisťováním přerostlých arzenálů několika tisíc jaderných zbraní krátkého dosahu.
Druhý argument je ten, že jelikož jaderné zbraně nemají už v 21. století žádné místo, tak by se určitě neměly vysílat do předsunutých postavení v Evropě. To do značné míry předznamenal proslulý pražský proslov presidenta Obamy z roku 2009, v němž apeloval na jaderné státy, aby omezily roli, jakou takovéto zbraně hrají v jejich konkrétních bezpečnostních strategiích, a přijal také kroky k realizaci své vize v samotných Spojených státech. Kromě Británie jej už žádný další jaderně vyzbrojený stát nenásledoval; ty ostatní ve skutečnosti rozšířily své programy modernizace jaderné výzbroje a přisoudily jaderným zbraním ještě ústřednější roli. NATO dělá zvláště starosti Rusko, které se pustilo do všechny myslitelné hranice překračující modernizace svých jaderných sil, a tuto modernizaci Moskva považuje za tak důležitou, že během tohoto procesu kvůli ní porušila i Smlouvu o jaderných silách středního doletu. Jak na to poukazují naši spojenci v NATO, tak na jaderných zbraních ruskému vedení jasně záleží a v důsledku toho tedy naši spojenci trvají na stanovisku, že US jaderné závazky vůči NATO nemohou být zpochybňovány.
Třetí argument je ten, že NATO se v souhrnu těší drtivé konvenční vojenské převaze. Tento argument je však vybudován na dvou od základu klamných předpokladech. Zaprvé tohle agregované srovnání maskuje realitu, že na východních hranicích NATO mají ruská vojska oproti alianci běžně číselnou převahu. A jak nám ukazují události na Krymu a Ukrajině, Ruské ozbrojené síly se od doby svého ubohého výkonu v Gruzii v roce 2008 významně zlepšily; předvádí působivé operační schopnosti a daly jasně na srozuměnou, že už to není ta zchátralá armáda minulého desetiletí. Zadruhé, během soustřeďování na bojeschopnost v konvenční válce se přehlíží skutečnost, že principiálním úkolem NATO je přeci více odradit od agrese, než ji jen porazit. A právě v tomto jaderné schopnosti NATO poskytují svou největší hodnotu.
Nakonec nám povídají, že uvnitř NATO je ohledně udržování předsunutých jaderných zbraní hluboký rozkol. Je sice pravda, že v letech 2007 a 2008 domácí politici v několika státech aliance takovéto debaty rozdmýchávali. Nemělo by být žádným překvapením, když by se v alianci 28 demokraticky zvolených vlád takovéto rozdílnosti vyvinuly. Ale na Lisabonském summitu z listopadu 2010 byly tyto rozdílnosti vyřešeny a byl schválen Strategický koncept všech 28 hlav vlád NATO konstatující: „Budeme udržovat vhodný mix jaderných a konvenčních sil a zajistíme nejširší možnou účast Spojenců při kolektivním obranném plánování jaderných rolí při rozmisťování jaderných sil během mírových časů a při opatřeních zajišťujících velení, kontrolu a komunikace.“ O dva roky později v Chicagu vydali všichni vůdci „Přehled odstrašujících a obranných politik,“ v němž se praví: „Jaderné zbraně tvoří mezi složkami celkové odstrašující a obranné schopnosti NATO spolu s konvenční a raketovou obranou její jádro.“
S tím, jak Rusko dále podporuje síly, které se snaží destabilizovat Ukrajinu a přistupuje ke znepokojivým akcím jak v Pobaltí, tak na Balkáně, tak není právě čas na destabilizaci aliance NATO a na traumatizaci našich spojenců v NATO tím, že bychom snad z Evropy stahovali své jaderné zbraně.
Pro Reformy.cz přeložil Miroslav Pavlíček
Zdroj: washingtonpost.com
Čtěte také: