Vážení pánové – pro případ že byste měli pocit, že následující slova nejsou pro vás, protože vám naskakují osypky, slyšíte-li slova jako „kojení“, či „miminko“, pak vězte, že pro vás jsou. Zrovna tak, jako jsou pro dámy každého věku. Protože, dámy i pánové, tady končí legrace.
Mám kolegyňku. A té kolegyňce se narodilo miminko. (Mimochodem – poštěstilo se jí něco úžasného, co v dnešní době málokteré ženě, totiž prožít přirozený porod bez následné separace byť na jedinou minutu od svého miminka.) Vše šlo mnoho dnů a týdnů dobře. A pak – snad že si toho mladá maminka na sebe naložila příliš, její životní situace nebyla právě snadná a nervy pracovaly, se dostavilo něco, co mnoho novopečených maminek straší. Totiž potíže s kojením. A to takové, že milá maminka skončila v nemocnici. A teprve tady začíná náš příběh.
Maminka totiž skončila po chirurgickém zákroku na oddělení, které si říkalo „infekční“. A její sotva šestitýdenní miminko se ocitlo o patro jinde na oddělení „novorozeneckém“. Milá maminka, zbavená tímto svého mateřství, se sice fyzicky začala vzpamatovávat z lékařského zákroku na svém těle, ale její duše začala chřadnout. Protože se jí dostalo onoho daru prožít přirozený porod a ještě nikdy za celých šest týdnů nebyla ani na minutu od svého miminka oddělená, byli dvěma těly s jednou duší. A náhle jí bylo děťátko vyrváno, odneseno, a ona byla pro nedostatek lůžek odsunuta na oddělení s potupným nápisem „infekční“. Jako kdyby ona, matka, byla infekční a pro své dítě „riziková“. Tělo se pomalu hojilo – ano, velmi pomalu, protože kde není optimismus, tam i tělo strádá – zato její cítění, rozbouřené ještě poporodními hormony, bylo zrazeno a zadupáno do země.
Můžete si říct: Tak pokud to pro ni bylo takové trauma, proč neprotestovala? Odpověď je snadná. Protože byla nemocná. Ne sice tolik, že by se o své miminko nedokázala postarat, ale stále dost na to, aby se jí příčilo diskutovat s nemocničním personálem. Je-li totiž člověk nemocný, pak v mnoha případech ztrácí sebedůvěru. A neprotestovala ještě z jednoho důvodu. Protože celé její nejbližší okolí se postavilo proti ní se slovy: „Ale no tak, musíš se podřídit, ti doktoři přeci vědí, co dělají.“
Ne, někteří – zdaleka ne všichni, jen někteří – lékaři to nevědí. A určité malé procento to možná i ví, ale nedbá, protože je to jednodušší. Starají se o tělo a myslí si, že ze sebe vyzařují autoritu. A že díky téhle autoritě je jejich pacienti poslouchají. Ale v realitě je jejich klienti v některých případech poslouchají ne kvůli přirozené autoritě, ale proto, že z lékařů vůči dočasně bezbranným nemocným čiší moc. A moc občas chutná.
Jistě, hypoteticky by má kolegyňka mohla hledat podporu ve svém okolí, které mohlo s lékaři o separaci miminka vyjednávat za ni. Jenomže… jenomže naše posttotalitní společnost fiktivní moc plynoucí z pozice lékařů, úředníků, politiků či funebráků ochotně přijímá. Psychologové tomu říkají institucionalizační syndrom. Vyrůstali jsme v nesvobodné společnosti a automaticky jsme převzali její vzory a ideály. Přestali jsme věřit sami sobě. Přestali jsme si vážit svobody. Vzepřít se instituci a fiktivní moci lékařů je jedna věc. Ale vzepřít se i svému nejbližšímu okolí, uvěřit poprvé v životě svým vlastním instinktům a potřebám, uvěřit, že mám právo na svobodu, i když jsme byli vychovávání s tím, že takové právo nemáme – to je věc druhá.
Světovými médii před pár dny otřásla zpráva o dobrovolném a demonstrativním odchodu dvou starších francouzských manželů ze světa, kteří chtěli upozornit na to, že podle jejich názoru každý má právo na eutanazii. Za srdce ten příběh vzal snad každého. Ale ne každého přesvědčil. Odchod ze světa má totiž velmi blízko k příchodu na svět: Čím méně svobodná společnost, tím má taková společnost silnější nutkání narození i smrt řídit a zbavit svobody. A tak společnost se svým institucionalizačním syndromem vážně uvěřila, že narodit se ani umřít svobodně nesmíme. To právě proto v Rusku jsou porody dětí ještě mnohem méně svobodné a děti jsou mnohem více oddělovány od matek než u nás, a u nás zase více než v Německu či Británii.
Jenomže co už je víc naším nedotknutelným majetkem než náš vlastní život? Jak jsme se mohli nechat tak zblbnout?
Markéta Šichtářová vyšlo na: