Ve své knize z roku 1841 Neobyčejně populární sebeklamy a šílenství davů Charles MacKay píše: „V obdobích velkých epidemií lidé často věřili proroctvím poblázněných fanatiků, že přichází konec světa. V časech kalamity je naivní důvěřivost vždy nejvyšší.“
No a během krize COVID-19 není o „poblázněné fanatiky“ nouze.
Bill Gates v nedávném interview tvrdil, že „k normalitě se vrátíme teprve, až proočkujeme celou globální populaci.“ Když ujišťoval, že „ekonomické postižení“ bude nesmírné, tak prohlašoval: „Nemáme ale žádnou jinou volbu.“ Neexistuje prostě jiná volba, než vydat se cestou, kterou nám předepisuje Gates.
Pak, aby Gates zahnal kritiky té jím předepsané cesty, tak vytáhl mystického strašáka jakožto hypotetického oponenta, který když mu oponuje, tak chce vlastně „ignorovat, co se tu děje.“
Dr. Ezekiel Emmanuel býval architektem Obamou protlačovaného systému zdravotní péče známého jako Obamacare. Také Emmanuel prohlašoval: „Nebudeme se moci vrátit do normálu, dokud nenajdeme vakcínu nebo účinnou medikaci.“
Emanuel klade rétorickou otázku: „Jak si lidé myslí, že si najdou práci, když to bude v nějaké formě pokračovat rok a půl? Copak všechno to ekonomické utrpení nestojí za to, abychom COVID-19 zastavili?“
Emmanuel dialog o těchto otázkách vůbec nevítá. Odpovídá na své otázky s tím, že kvičí jako všichni ostatní fanatici: „Pravda je, že nemáme žádnou jinou volbu.“
Fanatici prohlašují, že jejich cesty jsou těmi jedinými, cestami vpřed a chtějí od nás, abychom uvěřili, že: „Nemáme jinou volbu.“
Všimněte si, že jak Gates, tak Emmanuel předkládají falešné dilema, dvou alternativ: buď zastavit ekonomiku na mnoho příštích měsíců, nebo nedělat nic. Buď podporujete karantény, nebo jste hrozbou veřejnému zdraví.
Jak Gates, tak Emmanuel odmítají uznat jiné možnosti. Nejsou schopni spatřit bezbřehé možnosti, které vzniknou z dobrovolných adaptací, s nimiž přichází podniky a lidé.
Fanatici využili tuto krizi COVID-19, aby z takového falešného dilematu logického bludu udělali ochrannou clonu k zaštítění před „racionální, poctivou debatou.“ Takováto záludná taktika předstírá formulování logické argumentace, ale po bližším přezkoumání, začne být jasné, že existují i jiné možnosti, než buď ta hrůza, nebo moje jediná volba, jak se nám to prezentuje.“
Tuto taktiku můžete rozpoznat v mnoha dalších formách. Buď chcete od vlády zvýšení výdajů do školství, nebo jste proti vzdělání. Buď chcete vyšší daně pro „bohaté“, nebo chcete, aby chudí byli bez zdravotní péče.
Lišky a ježci
Ti, kdo používají taktiky falešného dilematu a myslí černobíle, mají tu nejhorší historii jako tvůrci předpovědí. Steven Pinker ve své knize Osvětu teď referuje o výzkumu tvůrců předpovědí od profesora Tetlocka z University of Pennsylvania, který vedl interview s 284 tvůrci předpovědí, aby pochopil, jak funguje utváření fungujících předpovědí na rozdíl od mnoha dalších předpovědí, která jsou sice „často chybné, ale jejich tvůrci o nich nikdy nejsou na pochybách.“
Tetlock metaforicky využil řeckého básníka Archilochuse, který napsal: „Lišky znají spoustu věcí, ale ježci znají jednu velkou věc.“ – „Ježci jsou ti lidé, co mají pár velkých myšlenek, za nimiž rozhodně stojí,“ všímá si Tetlock. Pro tvůrce předpovědí ale rozhodnost v postoji není dobrá vlastnost. Nespoléhejte na předpovědi ježků.
Lékař se způsobem myšlení ježka by vám mohl vyrvat mandle, aby vyléčil váš opakovaně bolavý krk. Lékařští ježci nebudou přístupní k obeznamování se změnami diety a životního stylu, které by mohly podpořit vaše zdraví.
Pinker varuje, že ti s „Velkými myšlenkami – ať už jsou to levičáci nebo pravičáci, optimisté nebo pesimisté – kteří zastávají sice inspirující (ale závádějící) víru,“ jsou v předpovědích nejhorší. Ježci se svým úzkým zaměřením nejsou schopni vidět širší obraz přesahující jejich specializaci. Slovy laureáta Nobelovy ceny Daniela Kahnemana je jejich práce vedena „narůstající iluzí o jejich dovednostech.“ Jejich předpovědi, dodává Kahneman,“ vytváří mizernější předpovědi, než když opice vrhající šipky, takže rozložily svá rozhodnutí rovnoměrně mezi mnoho rozmanitých voleb.“
Takové černobílé myšlení těch mizerných předpovídačů vyvěrá z jejich touhy „zúžit složité problémy do oblíbených šablon úvah o příčině a účinku.“ S jakýmikoliv myšlenkami a důkazy, které nezapadají do jejich teorií, zachází jako s „irelevantním mlžením.“
A věhlas vede k aroganci. Píše Kahneman: „Čím je tvůrce předpovědí proslulejší, tím jsou jejich předpovědi pompéznější,“ všímá si Tetlock. „Experti, po kterých je poptávka, aby se k věcem vyjadřovali, mají přehnanější sebevědomí, než jejich kolegové, kteří se protloukají daleko od světel reflektorů.“
Pinker dodává, že ti tvůrci mizerných předpovědí jsou alergičtí na nejednoznačnosti života a na „neslané nemastné odpovědi.“ Místo aby hledali důkazy, které odporují jejich náhledům, tak „hromadí důvody, proč oni mají pravdu a ostatní se mýlí.“ Takoví experti „jsou nadstandardně plni důvěry a mají větší sklon prohlašovat věci jako ‚nemožné‘ či ‚jisté‘. S tím, jak jsou oddáni svým závěrům, se zdráhají změnit svůj názor, i když jejich předpovědi jasně selhaly. Ti nám budou říkat: ‚Jen počkejte‘.“
Pořád slyšíme ty hrozby „jen počkejte“ od expertů, kteří nás ujišťují, že pokud nebudeme poslouchat pokyny, tak přijde druhá vlna COVID-19, a ta bude nevyhnutelně ještě „daleko strašnější,“ a že to bude „potenciálně nepřekonatelná epidemie.“
Lišky jsou „v předpovídání super.“ Pinker nás poučuje, že to „nemusí být nutně brilantní myslitelé,“ ale „mají osobnostní rysy, které psychologové nazývají ‚otevřeností ke zkušenosti‘ (intelektuální zvědavost a chuť na různé obměny), ‚potřebu poznávat‘ (potěšení z podstoupení intelektuálních činností) a vyžívají se v ‚integrativních složitostech‘ (užívají si nejistoty a obhlížení věcí z mnoha stran).“
Ti co jsou v předpovídání super, aktivně hledají svoji vlastní názorovou zaujatost. Pinker o těch nejlepších v předpovědích píše: „Ti se neustále sami sebe ptají: ‚Jaké mám ve svém zdůvodnění mezery? Měl bych se poohlédnout po něčem jiném, co bych do toho měl vtělit? Byl bych o tomto přesvědčen, kdybych byl někdo jiný?‘“
Politici a centrální plánovači naslouchají fanatickým ježkům, kteří trvají na tom, že jejich cesty jsou těmi jedinými cestami. Ježci mohou být odhodlaní, ale jejich předpovědi jsou často úplně vedle.
Proč je hysterie nakažlivá
Bývalý soudce nejvyššího soudu Velké Británie Jonathan Sumption nedávno varoval: „Když lidské společnosti ztratí svoji svobodu, není to obvykle proto, že tyrani dosáhli svého. Je to obvykle, protože lidé jsou ochotni vzdát se své svobody výměnou za ochranu před nějakými vnějšími hrozbami.“
Sumption obviňuje veřejnost, že žádá drakonické akce. Většina „se nezamyslí, aby si položili otázku, jestli taková akce bude fungovat. Nezeptají se sami sebe, zda náklady na to, budou stát zato zaplatit.“
Protože stádní chování nebo hysterie „jsou nakažlivé.“
Když vám podají dvě karty s hranami jedna na druhé a s jednou jasně kratší než ta druhá, budete schopni rozeznat rozdíl? Pokud vám to připadá jako směšná otázka, zamyslete se znovu.
V jednom z nejslavnějších psychologických experimentů ukazoval Solomon Asch, že pokud jste ve skupině a většina členů skupiny tvrdí, že ta kratší hrana je delší, tak se k tomu asi přidáte. David McRaney ve své knize, Nejste tak chytří, hlásí: „75 procent subjektů v Aschových experimentech se přinejmenším v jedné otázce (ohledně délky hrany) podvolí. Ti se sice podívali na hrany, ale vědí, že odpovědi všech ostatních souhlasí s tím, že se mýlí, a tak se k tomu přidají.“
Ještě horší je, že ti, co změnili svoji původně správnou odpověď, aby se shodli s ostatními, „se zjevně svým vlastním konformismem nijak netrápí. Když jim experimentátoři řekli, že se dopustili chyby, přijdou s výmluvou, proč udělali chybu, místo aby obvinili ostatní.“
Pokud si o sobě myslíte, že vy se davem nenecháte zmást, uvažte následující: „Procento lidí, kteří se podvolili, rostlo úměrně s počtem lidí, kteří se zapojili do konsensu proti jejich původnímu názoru.“
Představte si, že jste na poradě a přijímá se významné rozhodnutí. Myslíte si, že plán vašich šéfů je pitomý. Jste připraveni promluvit proti, když vidíte, že všichni ostatní na poradě souhlasí s vaším šéfem? Nebo se začnete chovat jako myška a přidáte se? Pokud jste se někdy přidal k mizernému rozhodnutí, dost těžko porazíte sám sebe; takže je to těžké jít proti stádu.
Možná si myslíte, že Aschův experiment ukazuje pouze, že když je situace triviální, tak nemá cenu přít se s davem. Bohužel výzkum ukazuje, že čím důležitější záležitost je před námi, tím méně lidí půjde proti davu.
Dan Gardner ve své knize Věda strachu referuje o experimentech psychologů Roberta Barona, Josepha Vandello a Bethany Brunsman zjišťujících, že konformita funguje „potud, pokud jsou úsudky obtížné nebo nejednoznačné a ovlivňující jsou jednotní a sebejistí.“
Gardnera zajímalo, „přimějí nás nové důkazy k pochybnostem o našich názorech?“ Odpověď, kterou Gardner našel, je: „Jakmile jsme si zformovali názor, přijímáme informace, které tento názor podporují, přičemž ignorujeme, zavrhujeme, nebo alespoň tvrdě přezkoumáváme informace, které na to vrhají pochybnosti.“ Konfirmační zkreslení nám brání, abychom svůj názor změnili.
Poslední důkazy naznačují, že COVID-19 není zase až tak vysokým rizikem, jak se původně myslelo. Pokud si ale myslíte, že takovými důkazy přesvědčíte své sousedy nebo Facebookové přátele, že je třeba skončit s karanténou, budete těžce frustrováni. Naši sousedé stojí o to, co si myslí ostatní lidé. Pokud žijete v oblasti, kde je podpora pro karanténu rozšířená, tak ji i vaši sousedi nejspíš zastávají. Pamatujte, čím je problém nesnadněji průhledný a čím je ten problém kriticky důležitější, tím vyvolává větší touhu po konformismu.
Žijeme v obojím, jak v pandemii, tak v nakažlivém pobláznění globálních proporcí.
Politici, kteří nás do té zkázonosné karantény zavedli, nebudou měnit svůj názor, pokud jejich „řešení“ nebude politicky neudržitelné.
Hayek ve své Cestě do otroctví varuje: „Nezmoudříme dříve, než se poučíme, že to, co jsme provedli, bylo hodně pitomé.“ Abychom zmoudřeli, je třeba se nejdříve „osvobodit“ od myšlení, které před námi skrývá naše chyby. Ty chyby budeme dělat potud, pokud budeme pořád věřit v to, že „co jsme udělali v nedávné minulosti, bylo buď moudré, nebo nevyhnutelné.“
Stali jsme se národem profesionálních obětí. Nejsme oběťmi zneužití koronavirem nebo politiky a „experty“. Jsme oběťmi své vlastní volby konformně podpořit jejich politiky. Stephen Covey si všímá: „Je snadné přijmout odpovědnost za dobré věci ve svých životech, ale skutečný test přichází, až když se situace nevyvine dobře.“
I dnes můžeme převzít odpovědnost za změnu svého názoru. Každý ze 100% odpovídáme za to, jak se rozhodneme interpretovat své životní zkušenosti. Rose Wilder Lane ve své nadčasové knize Objev svobody vysvětlovala, proč někteří upřednostňují přenechání odpovědnosti na autoritách. Když se něco zvrtne, tak prohlásí: „Já jsem jen nevinná oběť nucená tlakem mimo moji kontrolu.“ Předstíráme-li nevinnost, tak platíme hroznou cenu za ztrátu své svobody.
Mackay píše: „Lidé, aby se to řeklo správně, tak se zamyslete nad stády; vypadá to, že i ta, když začnou bláznit, tak se z toho pak vzpamatují, což probíhá pomalu u jednoho kusu po druhém.“
Jakmile se ale rozhodneme podívat se za hranice způsobu myšlení, že „nemáme jinou volbu“, tak se nám před očima začnou objevovat bezbřehé možnosti řešení. Budoucnost Ameriky nezávisí na výkupech z dluhů nebo na urychlení příchodu vakcíny, nýbrž na individuálním rozhodování o vzpamatování se a na veškerém použití síly rozumu.
– April 25, 2020
Zdroj: https://www.aier.org/article/how-fanatics-hack-our-minds-and-why-we-let-them/